První řekl: vyhodíme lidovce a unionisty, nahradíme je našimi lidmi a řekneme Klausovi, aby tu naši vládu jmenoval.

Na to druhý: kde bereš jistotu, že to Klaus udělá? První: on to prostě udělá, a když ne, vyvineme na něj takový společenský tlak, že couvne. Druhý: jen abychom pak nemuseli couvat my. Ale dejme tomu, že takovou vládu jmenuje. Co dál?

První: jak to, co? Budeme mít 111 mandátů a můžeme plnit s KSČM náš levicový program. Druhý: to se tedy mýlíš. Minimálně 12 našich poslanců, a možná více, takové vládě nedá důvěru, takže neprojde. První: dostanou to rozkazem. Druhý: jak? První: usnese se na tom ÚVV. Druhý: opravdu? Tak ti řeknu, že kdyby k tomu došlo, byl by to asi poslední ÚVV této partaje.

Také měli soc. demokraté v jednom kraji anonymní anketu k otázkám své další politiky. Výsledky byly pozoruhodné: většina chtěla menšinovou vládu, ale byla proti spolupráci s komunisty, přitom si přála nechat v čele strany Stanislava Grosse.

Když prokazují politickou negramotnost občané, kteří se politikou neživí, to je něco jiného, než když se jako děcka chovají členové vládnoucí strany. Je přece jasné, že menšinová vláda by znamenala spolupráci s KSČM a že zároveň by tuto vládu nemohl a patrně ani nechtěl vést Gross. Vypadá to, že soc. demokraté mají v hlavě kaši. Anebo - což je důstojnější vysvětlení - jsou tak zmateni z ostrých rozdílů v postojích svých lidí (viz úvodní diskusi dvou poslanců), že tíhnou ke kompromisnímu řešení.

To ale může být neživotaschopné, protože nikoho kromě skupiny členů ČSSD profitujících z vládního postavení strany nakonec neuspokojí. Přitom řešení - jakkoli neobvyklé pro bázlivé straníky - by tady bylo. Rozvod.

Česká polistopadová historie má dokonce dva příklady, jak takový rozvod zařídit bez scén a domácího násilí. Nejdřív se rodina zvaná Občanské fórum rozpadla na dva znesvářené partnery Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu. Pak se rozvedli Češi se Slováky. Jedno i druhé stání proběhlo ve vší počestnosti.

S lítajícími talíři odcházel z domova ve Sněmovní ulici v Praze buntující nespokojenec, zvaný později US-DEU. Ale ani tam krev netekla a veřejnost postupně dala najevo, komu z bývalé politické jedné duše a jednoho těla dala přednost. Čistá práce.

Teoreticky vzato i nevoličům pravice by se ulevilo, kdyby místo jedné soc. dem. tady byly dvě. V jedné by se shromáždili stoupenci vysokého zdaňování bohatších spoluobčanů ve prospěch chudší části obyvatelstva a důchodců. Vedl by je Zdeněk Škromach s podporou Miloše Zemana a komunistů. V druhé soc. dem. by působili lidé jako Vladimír Špidla, Bohuslav Sobotka či Lubomír Zaorálek a kdyby se Stanislav Gross včas rozhodl, že tam přehodí výhybku, vzali by jistě i jeho.

Chápu, že tato vize jasného rozložení sil na levici a levém středu vyznívá utopicky. Kdo by si dobrovolně podřízl poslaneckou a vládní větev rok před volbami? Ale z těla schizofrenní ČSSD, která mluví střídavě dvěma naprosto různými hlasy, dříve nebo později jeden z rivalů stejně uteče. Jinak tato strana úplně zcvokne a zajde.

PRÁVO 27. listopadu 2004