Důvody tehdejší změny: lidovci ztratili pět senátorů, zhruba 1200 komunálních mandátů, členská základna poprvé klesla pod 50 tisíc, ale především rozhodla výška daňových výnosů pro kraje (tedy i pro pět hejtmanů KDU-ČSL), za které se Svoboda neuměl ve vládě postavit. To Kalousek neváhal a objel všechna lidovecká sídla, protože tam se o předsednickém postu rozhodovalo, nikoli v Bruselu. Než evropansky nesrozumitelného a Špidlovi poddajného Svobodu, to radši čitelného Kalouska, rozhodli tehdy delegáti.

Kalousek okamžitě lidovcům navrátil jejich srozumitelná témata - péči o venkov a rodinu, boj proti legalizaci drog a kriminalitě. Unionistům sebral témata jako nájemné a daně. Zatímco Svoboda přizvukoval Špidlovi a chválil Bushe, Kalousek vykročil doprava k ODS a vyšel vstříc náladám lidovecké veřejnosti, která nesdílela Svobodovo nadšení pro válku v Iráku.

ODS jeho nástup přivítala jako posílení pravice, i když třeba jeho návrhy na vyšší dotace zemědělcům jsou psány levou rukou. Kalousek odmítl vládní křeslo, čímž si udělal místo pro šikovné lavírování. Neutralizoval své oponenty ve straně, když podpořil jejich setrvání v ministerských funkcích. A především se zaskvěl na mediální scéně, ať už jako poučený technokrat, nebo "náš člověk" z Bechyně. Svou politickou stranu, kde byl před pár lety persona non grata, pak ovládl s richelieuovským talentem. Nikdo už si tam nevzpomene na mediální, ale nedokázané obviňování z podezřelých armádních obchodů.

Miroslav Kalousek dnes patří do pětice nejvlivnějších politiků země. Nelze mu nepřiznat specifický druh politických schopností. Tento vítěz, s nímž se do KDU-ČSL vrátil tradiční, kapánek nesnášenlivý konzervatismus, není mužem parametrů uctívaného Josefa Luxe. Přesněji, není nositelem luxovských či špidlovských vizí, zato je mistrem luxovské či grossovské taktiky. V lidoveckém domě dnes nemá vážnou konkurenci - v Lidovém domě si s ním nevědí rady.

PRÁVO 26. listopadu