A tak již před včerejším jednáním vlády, které mělo Irák na programu, zesílily tlaky na jasné vyjádření zřetelného postoje.

Za Atlantikem zatlačil na pilu například státní tajemník USA Colin Powell, když v úterý jmenoval Českou republiku mezi třiceti státy, které koalici jestřábů veřejně podporují. A uvnitř české vládní koalice - a samotné vlády - si vyhrnuli rukávy dva vicepremiéři, ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL) a šafář vzdělanosti "lidských zdrojů" Petr Mareš. Oba by dali duši za jasně vyjádřené pochopení pro důvody USA zaútočit na Irák i bez mandátu OSN; v konečném důsledku však za posun Česka do řad nevelké party nadržených invazorů.

Je jistě důležité a příznačné, že vicepremiér Mareš otevřeně ohrnul nos nad Německem a Francií, těmito pilíři poválečné i protiválečné Evropy (a sjednocené Evropy vůbec). A že v EU za naše přirozené spojence a za státy blízké našim postojům označil například Španělsko premiéra Aznara, jehož lidovci mají co chvíli mezi sebou problém s nostalgiky frankistického režimu. Nebo Itálii premiéra Berlusconiho, jenž - nadnášen dravými podnikateli, "postfašisty" i xenofoby ze severní "Padánie" - prosadil změnu zákona, který znemožňuje jeho výslech před soudem kvůli podezření z kontaktů s italskou mafií...

Kromě těchto originálních "proevropských" názorů z lůna české - věru žulově proevropské - vlády je také jistě důležité si uvědomit, že se naši představitelé sami dotlačili k bodu, v němž se jeví být jasné "ano" vyústěním předchozích kroků. Přezíravé postoje k roli OSN padaly z vládních úst již dříve a vadná vládní definice mandátu Rady bezpečnosti prošla u nás i parlamentem. Zaschl již podpis Václava Havla v dopise osmi?

Je jistě rovněž pozoruhodné pozdní "překvapení" řady našich poslanců, že česko-slovenský protichemický prapor, patolízalsky překabátěný na "humanitární" součást iráckého tažení, může zasáhnout i mimo Kuvajt. A významné, protože pádné jsou i argumenty vojenských odborníků, kteří se poprávu ptají: Lze vůbec myslet vážně, že tato jednotka ze čtyř svých hlavních úkolů - detekce, výstraha, vyvádění osob z kontaminovaného teritoria a dekontaminace - bude plnit jen úkol poslední? Zejména když američtí chemici, kteří jedině se mohou s našimi srovnávat, zůstali doma, v USA?

To vše je jistě důležité a zajímavé, leč jinde leží jádro zodpovědnosti těch, kteří chtějí jasné místo ČR v řadách útočníků. Kauza je prostá: ozbrojený útok nemá právní základ, protože Rada bezpečnosti OSN se nyní nevyslovila. A listopadová rezoluce 1441 byla schválena pouze proto, že ji většina členů RB chápala jako nástroj k odvrácení války.

Jádro věci - a zodpovědnosti všech, kdož mají pro útok pochopení - spočívá v tom, že Charta OSN zakazuje komukoliv vést válku či jen válkou vyhrožovat, pokud se nejedná o sebeobranu či o konkrétní rozhodnutí RB OSN. Žádný z těchto případů nenastal, Rada bezpečnosti nerozhodla a Irák, jehož vojenská síla je dnes - v porovnání s první válkou v Zálivu (1991) - o více než polovinu menší, nikoho nenapadl. Tato válka proto přesně odpovídá definici agrese. A pozitivní stanovisko české vlády by tedy správně mělo znít takto: "Vláda České republiky vyjadřuje pochopení pro agresi USA a jejich spojenců."

Agrese je zločin. A na každý zločin dosud naše euroamerická kultura přivolávala trest.

Vlastně tak dosud formálně činí. Zrovna před týdnem byli v Haagu slavnostně inaugurováni soudci - teprve loni v červenci ustaveného - Mezinárodního trestního soudu. Stálého orgánu, který je takřka celoplanetárně oprávněn soudit každý válečný zločin, každý zločin proti lidskosti, každou genocidu a - každou agresi. A je dokonale lhostejné, zda se těchto zločinů dopustí obyčejní občané a prostí vojáci, nebo prezidenti, generálové či předsedové vlád.

V Scheveningenu blízko Haagu disponuje soud celým vězením pro obviněné, jednu celu má v Rotterdamu. Zatím je prázdná.

PRÁVO 20. března