Zdeněk Škromach je zkušební balónek. Pokud se stane předsedou ČSSD, pak je strana připravena na Zemanův návrat. Škromach předsedou, to je synonymum rozkolu sociální demokracie. Zkušenost se Zemanem praví, že tento politik není svým založením mírová holubice, ale dravý jestřáb. Slabší a sežratelné klove. Šéf Škromach by byl jen prodlouženou rukou muže, který sní o comebacku ve stylu velkého Brita a Francouze.

Spokojil by se Churchill nebo de Gaulle s rolí vůdce strany s upadajícím vlivem? Sotva. A že by ČSSD pod Škromachem už nehrála na české politické scéně prim, lze předpovědět bez prognostického vzdělání. Posunula by se doleva a vstoupila do registrovaného partnerství s komunisty. Zaznamenala by odliv členů, nepatrný příliv nenávistníků režimu - gros půjde za KSČM - a definitivní odpor s režimem srozuměné většiny.

První přání politika na penzi by ale bylo splněno. Z vedení ČSSD by zmizeli ti, kteří mu zabránili v nástupu na Hrad, a proto museli politicky zemřít. To by mohl být minimální program.

Co ale dál? Tahat upadlou partaj z bryndy je úkol únavný a téměř beznadějný. Trik z 90. let, živená nenávist ke Klausovi a jiné pravici, se stěží zopakuje. Skončil dohodou s Klausem a další pravicí, v níž většině šlo o koryta, Zemanovi o moc a místo v dějinách. Lidé jsou často naivní, neradi přemýšlejí, ale naprostí ťulpasové přece jen nejsou. Ať se s takovou stranou moří Škromach.

Ať ale přitom ani na chvíli nepouští ze zřetele hlavní úkol. Za prvé dospět k menšinové vládě soc. dem. Za druhé neustále zdůrazňovat levicovost ČSSD a vymýtit stopy po antikomunismu v řadách sociálních demokratů. Vítaná by byla populární až populistická opatření přijatá většinou 111 mandátů ve Sněmovně. Nevadí, že by pak byla shozena ze stolu pravicovou většinou v Senátu. Není důležité, co se skutečně děje, ale jak to vypadá.

Zdání ryzí levicovosti by se mohlo hodit za jiných okolností. Kdyby nastaly, otevřelo by se jediné důstojné pole pro návrat hodný velkých vzorů. Ještě jeden souboj Václava Klause s Milošem Zemanem, tentokrát o Hrad, v němž by už nerozhodovaly politické strany, ale lidé v přímé volbě, to by bylo Maroldovo panorama. Proti Klausovým pravicovým občanům by se za Zemana postavili silní komunisté a jejich voliči. A zbylý elektorátek ČSSD.

K naplnění této vize je nutné zavedení přímé volby prezidenta. Ta zatím není, ač návrh je dávno v jednání. Od toho je však maximální program, že se dá splnit jen za příznivých okolností. A tyto okolnosti nejsou zcela vyloučeny: na levicové zákonodárce by Zeman vliv měl, pravici by mohl popostrčit sám Klaus, kdyby byl vybuzen jeho smysl pro měření sil na otevřené scéně.

Na závěr poznámka pro čtenáře, které napadne cosi o autorově paranoie. Autor přiznává, že podobné poznámky slyšel již dvakrát. Poprvé když odmítal uvěřit Zemanovým vytrvalým prohlášením, že odešel do důchodu a do politiky se už nevrátí. Tato etapa skončila Zemanovým pokusem o Hrad. Podruhé když odmítal uvěřit Zemanovým vytrvalým prohlášením, že po této zradě už zůstane navždy na Vysočině a do politiky ani nepáchne. Tato etapa končí právě nyní.

PRÁVO 24. listopadu 2004