Můžeme se pohoršovat, ťukat si na čelo, ba i polemizovat s tímto urputným postojem, ale jedno musíme přiznat všichni: Klaus je ve svém euroskepticismu důsledný, koherentní a kontinuitu zachovávající. Říkal vždycky to, co řekl v sobotu překvapenému, pobavenému a na paní Thatcherovou si - až teprve tváří v tvář Klausovi - vzpomenuvšímu auditoriu v Berlíně. Na jaře v Aténách kolem ústavy netancoval a slavnostní projev nedržel, na podzim do Říma nejel a v historickém sále Horatiů a Curiatiů tam ani náhodou ústavu nepodepsal. Ostatně Jan Zahradil, emisar ODS v Giscardově ústavodárném Evropském konventu, už loni k dokumentu podpis nepřipojil a na důkaz nesouhlasu opustil hrdě sál.

Výklad Klausova postoje je však tvrdší oříšek. Rozhodně nestačí odkaz na Thatcherovou a britské konzervativce, jejichž argumenty prezident stále doslovně opakuje a pro něž je odstup od Evropy stejným obyčejem jako hon na lišku; posilovat sjednocení Evropy a rozloučit se navždy s oblíbenou loveckou zábavou aristokracie je pro tamní konzervativní naboby skoro stejně nepřijatelné. Británie je skanzen. Proč jím je ale Klaus a celá ODS?

Komentátoři vyplýtvají ještě hodně slov a papíru, aby vysvětlili, proč se Klaus vymyká hlavnímu proudu evropské politiky - proevropskému pravému (například CDU/CSU) i levému středu (takřka všechny strany Socialistické internacionály). Proč postoj ODS k evropské ústavě se na povrchu, čistě v oblasti slov, téměř neliší od krajně pravicových, ale i ostřeji levicových kritiků ústavy, jejichž větší sílu lze zatím zaznamenat jedině ve Francii (socialistický Nový svět a Nová socialistická strana).

Otázka zní: jak to, že se Klaus jeví být "stoprocentně proti" stejně jako - například -francouzská Revoluční komunistická liga, která je - jak hlásá stabilní heslo jejích tiskovin - "stoprocentně vlevo"? Nedoporučuji vysvětlovat tuto shodu politologickým bonmotem o "krajnostech, které se dotýkají". Ne, ODS a Hrad dělají obratnou pravicovou politiku.

Klausovský a modroptačí přístup k Evropě totiž chytře přesunuje problém evropské společnosti a jejích klesajících sociálních standardů na pseudoproblém suverenity států a "ústavních" kompetencí Bruselu. V tomto smyslu však ústava jen shrnuje, zpřesňuje a zfunkčňuje předchozí smlouvy z Říma, Maastrichtu, Amsterodamu a Nice. Obsah těchto smluv i sama ústava "jen" dovršují dlouhodobý vývoj, který je zřetelně ekonomicky proliberální, a tedy proklausovský. A má už teď své sociální dopady, jež si uvědomují mnozí aktivisté na levici, která o Evropě diskutuje z hlediska těchto dopadů a štěpí se na (většinové) "pro" a (menšinové) "proti". Pro sociálně ohrožené voliče je ale tato diskuse neprůhledná a mnoho z nich se snadněji chytá výsostných znaků a fanglí "suverenismu".

Příklad této obratné "výměny" problému předvedl v Berlíně Václav Klaus naživo. V pátek si notoval s německým prezidentem a bývalým šéfem MMF Horstem Köhlerem, že tvrdost tzv. paktu stability, přísně liberálního rámce evropské ekonomické politiky, je třeba ubránit proti vládám (SRN, Francie), které chtějí "větší manévrovací prostor" - a tedy větší suverenitu! Ale hned druhý den Klaus od berlínského řečnického pultu hájil státní "suverenitu" proti "neodpovědným evropským strukturám". Suverenitu, kterou však tyto struktury i jejich "kritikové" - i celá ODS a Václav Klaus sám - ekonomicky vyprazdňují.

Možné dlouhodobé důsledky tohoto politického manévru jsou zřejmé: proevropští liberálové, lidskoprávní humanisté a křesťanští i sociální demokraté budou dalším sociálním vývojem Evropy kompromitováni. Nával voličů k extrémní levici je nereálný. A jediným tmelem demokratické Evropy stane se proud, který zbývá: populistická pravice.

Klaus se v Berlíně jevil jako kůl v plotě. Ale nemusí to tak -a ani příliš dlouho - zůstat.

PRÁVO 23. listopadu