Článek je zřejmě nesen obavami z posledních výsledků ČSSD v krajských a senátních volbách. Kdyby ale tento volební neúspěch měl být léčen mým doporučovaným návratem, ČSSD by si nijak nepomohla. Když jsem byl předsedou strany, utrpěla ČSSD v roce 2000 v krajských volbách zhruba stejný neúspěch (111 mandátů oproti dnešním 105). Příčiny jsou tedy zřejmě hlubší.

Původně jsem se v roce 2000 domníval, že ČSSD krajské volby vyhraje ze dvou důvodů. Prvním byl ten, že jsme prosadili decentralizaci a vznik krajských samospráv, zatímco ODS byla proti. Druhým důvodem byl fakt, že v září 2000 poprvé po delší době volební preference ČSSD předstihly preference ODS. Mýlil jsem se tím, že jsem považoval krajské volby za analogii voleb do Poslanecké sněmovny, zatímco ve skutečnosti jsou spíše analogií voleb komunálních. A v komunálních volbách, jak známo, rozhodují spíše osobnosti než stranické programy.

Centrální příčinou opakujícího se neúspěchu české sociální demokracie je proto podle mého názoru totální nedostatek skutečných osobností, a to nejen na regionální úrovni. Jinak by nebylo možné vysvětlit úspěch ODS, která přibrala neuvěřitelných více než sto mandátů a zcela vysála bublinu tehdejší čtyřkoalice. Regionální a komunální osobnosti musí pocházet především z řad úspěšných krajských a místních zastupitelů, a těch má ČSSD dosud zatraceně málo. Personální deficit se přitom prohlubuje, místo aby se zmenšoval.

Jako řešení této situace jsem ve své "politické závěti", kterou jsem poskytl platformě pro renesanci ČSSD, navrhl třináct bodů, jejichž společným jmenovatelem jsou nová pravidla výběru osobností. Vycházím z toho, že kandidáty nejen do komunálních, ale i do krajských a celostátních voleb by určovali všichni členové ČSSD v daném volebním kraji formou primárních voleb. Všichni členové ČSSD by rovněž měli mít možnost přímo volit předsedu strany. Předsedy okresních organizací by se stali předsedové nejúspěšnějších místních organizací, předsedy krajských organizací předsedové nejúspěšnějších okresních organizací. Byl by zakotven institut vnitrostranického referenda a novým členům nabídnuta možnost vstupu do jakékoli místní organizace, aby se posílilo soutěživé prostředí.

Dnes je situace přesně opačná. Mám podezření, že politická inteligence členské základny ČSSD je mnohdy vyšší, než inteligence okresních a krajských funkcionářů, a ti jsou opět často schopnější, než funkcionáři centrální. Dokážeme se zbavovat schopných a úspěšných lidí a nahrazovat je lidmi podprůměrnými, schopnými řídit nanejvýš desetiprocentní stranu. Vytváří se tak "druhá liga", jak se naplno projevilo v kandidátce pro evropské volby. Právě ty jsou podle mého názoru předobrazem budoucích parlamentních voleb, neboť mají celostátní charakter. Pokládám za naprosto nesmyslné srovnávat výsledky obou typů těchto voleb mezi sebou: jestliže ČSSD v krajských volbách uspěla o něco lépe, nebylo to zásluhou stupidní a drahé kampaně, ale díky tomu, že nám na krajské úrovni přece jen ještě nějaké osobnosti zatím zbyly.

Je samozřejmostí, že vedle osobností právě na celostátní úrovni spolurozhoduje i stranický program a především jeho naplňování. Zde se mi ovšem poměry zdají být ještě horší. Považuji za chybu, že je současná vláda svázána na rukou i nohou svými koaličními partnery, a že i při existenci sto jedenácti levicových poslanců se v Poslanecké sněmovně nepodařilo prosadit tvrdý zákon o majetkových přiznáních. Stejně tak ovšem pokládám za chybu, že vládní většina ČSSD korumpuje voličské skupiny nesmyslnými opatřeními, jako je například zvýšení platů policistů na dvojnásobek průměrného platu v národním hospodářství či zavedením jejich doživotních výsluhových rent ve výši dvojnásobku průměrného starobního důchodu. Voliči se dají získat, ale nedají se koupit.

Přál bych si, aby blížící se sjezd ČSSD vybral do vedení strany takové skutečné osobnosti, které nepotřebují tyto a jiné korupční praktiky. Jsme solidaristická strana, která by proto neměla uznávat a ještě funkcemi odměňovat podrazy a zradu. Teprve potom budeme mít naději na to, že neskončíme jako Občanské hnutí či národní socialisté, a že nás z levé části politického spektra definitivně nevytlačí KSČM. Jinými slovy, to, co skutečně potřebujeme, je podle mého názoru systémová změna ve vnitřní organizaci ČSSD, která se nedá redukovat na změnu personální.

Nikdy jsem nevěřil na stranu jediného muže nebo jediné ženy. Jakákoli vedoucí osobnost musí mít kolem sebe tým, složený rovněž z osobností, nikoli ze zkorumpovaných slouhů. To ovšem platí nejen na centrální, ale i na krajské a místní úrovni. Moje návrhy proto směřují k tomu, aby se v české sociální demokracii usnadnila cesta úspěšným a naopak znesnadnila cesta těm, kdo se v posledních letech zasloužili o úpadek ČSSD. Jinak by doporučení k jakémukoli personálnímu návratu bylo identické s doporučením Přemyslu Otakaru Druhému, aby se vydal na Moravské pole a ponechal v zádech své armády Milotu z Dědic.