Senát od počátku naprostá většina lidí odmítala. Nikdy jich sice nepřišlo volit tak skandálně málo jako tentokrát, vždy však byl suverénně nejméně oblíbenou politickou institucí. Proto museli senátoři i další politici vyvíjet pokaždé velké úsilí, aby jeho existenci nějak legitimizovali. Vyvinuli dvě hlavní verze, jimiž se ho pokoušeli ospravedlňovat.

Podle jedné z nich bude Senát dobrou protiváhou dolní komory, protože volit se do něj nebude podle stranického klíče, ale na základě osobností. Podle druhé verze bude Senát díky své pestrobarevnosti představovat jakousi pojistku, která bude vyvažovat parlament v případě, že by v něm po některých volbách drtivě převládla pouze jediná politická strana.

Naprostá většina veřejnosti se s těmito verzemi nikdy neztotožnila a najevo to dávala bojkotem voleb. Senát pro ni znamenal jen jakési dočasné úložiště vyhořelého politického odpadu. Soustřeďují se v něm dříve významní činitelé, z nichž už užitečná energie dávno vyprchala. Díky svým nevyhaslým osobním ambicím však budou ještě dlouho nebezpeční, a proto je nutno s nimi manipulovat vysoce obezřetně, i když to stojí daňového poplatníka velké množství peněz.

Tento dojem se posiloval s každým novým politikem či političkou z Občanského hnutí, Občanské demokratické aliance či Unie svobody, kteří v Senátu dočasně spočinuli na své pouti do diplomatických služeb či na jiná atraktivní místa, kam již bylo možno dostat se bez voleb, bez dohledu veřejnosti, pouze na základě svých soukromých konexí.

Situace to byla dokonale paradoxní, neboť za spolehlivou pojistku stability demokracie se v Senátu prohlašovali vesměs politici, kterým se přímo pod rukama rozsypala i jejich vlastní strana, ať již to bylo právě OH, ODA či US-DEU. Nyní je tedy této hře konec. Drtivý nástup ODS do Senátu postavil na hlavu obě legitimizační zástěrky. Dnes už vidí každý, že do Senátu se ve skutečnosti volí převážně podle stranického klíče, a nikoliv podle osobností. Stejně evidentní je, že jeho pestrobarevnost může pominout ještě snáze než pestrobarevnost Sněmovny.

Senát žádnou pojistkou není. Naopak, k jeho ovládnutí ve druhém kole voleb stačí nějakých deset procent voličských hlasů, čímž je znehodnocena vůle těch, kdo v mnohem vyšším počtu přicházejí volit své poslance do dolní komory.

Výsledky senátních voleb jsou pro mnohé nepříjemným překvapením. Jeden klad však přece jenom mají. Pád mýtu o Senátu nás zase o krůček přiblížil životu v pravdě.

PRÁVO 19. listopadu