Dlouholetý socialistický militant byl zklamán výsledky našich posledních voleb. A unaven jednostejnými vzpomínkami hrdinů, kteří kdysi dostali (nebo málem dostali) pendrekem přes zadek a odstartovali sametovou revoluci. Velmi byl překvapen úvahou textaře, publicisty a podnikatele Michala Horáčka, v Listopadu s Michaelem Kocábem aktivisty iniciativy Most, prostředníka mezi starým režimem a opozicí: "Levicové myšlení nemůže vzkvétat, protože to není myšlení." Takto se "mosty" ve svobodné společnosti budují dnes.

Inu, situaci shrnuli už před deseti lety cimrmanologové ve hře Záskok: "Heleďte se, všimli jste si, jak si který lidi kam sedaj? Tak tady vprostředku v první řadě místní honorace, to je jasný. Ale tady vlevo, to je zajímavý, tady seděj vždycky blbci." První bod národního kréda.

Je těžké pro Čecha usadit se mezi francouzskýma (či důkladně pofrancouzštělýma) očima a pohlédnout odtud na českou společnost. A to i dnes, kdy občany Západu už dávno opustila naivita, s níž kdysi dávno reagovali na líčení různých středoevropských ústrků, schválností, ba zvěrstev vládnoucí strany a její politické policie: "Vážně? A proč to nedáte k soudu?" O pohled zvenčí, a tedy z odstupu a nadhledu je nutné se přesto pokusit. Projet se po tom Marsu.

K půlkulatému výročí nepochybně přelomové události patří průtrž vzpomínek aktérů, slavnostně laděné i zcela nehledané projevy. Dostávají už občanský průkaz ti, kdož se před patnácti lety narodili a připomínku poslední historické křižovatky potřebují. Jsou skoro dospělí, v každém případě už trestně odpovědní. A to stejně jistě, jak jistě jsou - zdá se - mnozí naši tuneláři a korupčníci trestně nepostižitelní. Dokonce snad patří k věci a neměl se nikomu jevit podivným samotný fakt včerejšího vystoupení předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka na slavnostním shromáždění poslanců. Právě tím se přece potvrzuje svoboda, celý ten terén získaných možností. Možností pro všechny.

K samozřejmostem i pro cizince či Marťana patřil koncert písničkářských celebrit někdejší nezávislé scény. Také diskuse studentů s Václavem Havlem na Filozofické fakultě UK. Nebo Václav Klaus moderující debatu o 17. listopadu v Centru pro ekonomiku a politiku. Nebo katolická mše ve Svatovítské katedrále. Natož hudba, květiny a svíčky v onom osudovém zákoutí na Národní třídě. Rituály jsou společensky nezbytné.

Měly by však být osvětlující, omlazující, měly by obsahovat vhled pod povrch událostí, měly by být pedagogickým ukazovátkem do klíčového bodu historie, jenž je vždy určitou brankou k nějakému smyslu dějin. Tohle mohlo být obsaženo ve včerejším historickém průvodu z pražského Albertova. Zvláště když byl ohlášen i jako upozornění, že se lidé - řekl novinářům jeden z jeho studentských organizátorů - stejně jako před rokem 1989 starají jen o své osobní věci. "Jenže tehdy k tomu byli nuceni represemi, zatímco dnes to dělají dobrovolně," dodal. Ale proč? Nebyla poté náhodou přímá represe plně, ba účinněji nahrazena nepřímým tlakem? Tímto tázáním se nepokračuje anebo jsou otázky přesměrovány.

Kam? Třeba k naivitě, k té nezápadní, ryze středoevropské. Ta prožívá - mudruje senátor Martin Mejstřík a listopadový studentský vůdce -"...čekání na zázrak, až se někde v nějaké partaji zjeví parta charismatických, nezkorumpovaných a nezkorumpovatelných politiků a političek, kteří konečně sestaví vládu, které bude jasné, že krást se nemá". V tomto předsociologickém, předmaturitním, ba předhistorickém myšlení se vracíme daleko, velmi daleko do minulosti. Už o Husákově režimu jsme přece věděli a nahlas řekli, že určité lidi na určitá místa postrkuje systém. A právě proto jedině systému Listopad odzvonil.

Je to ještě horší: "Náš přední úkol je dostat je (komunisty) ze státních a jiných funkcí. Nepatří tam," řekla předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Aniž si byla, je - a kdy bude - vědoma, že čistky podle ideového klíče a politické barvy zase nepatří do Evropy. A do žádné demokracie. Hlavně že máme Sdružení za lepší život či Společnost slušných krajanů...

Kamže to chtějí USA vyslat kosmickou loď s lidskou posádkou? Na Mars? Někdo by jim měl sdělit, že už je tam námi obsazeno. Ale pořád máme v tom širokém terénu možností, jež jsme si vyzvonili, ještě možnost se vrátit. Ne ke "komunismu", ne na Zemi, nýbrž nohama na zem.

PRÁVO 18. listopadu