Tahle pravicová poleva, která má v Americe rudou barvu a ve znaku slona, zatímco v Česku modrého ptáka s rozpjatými křídly, trochu lehkovážně svádí k porovnávání "konzervativní revoluce" za sebestředným Atlantikem a v intelektuálně proamerickém, vykořeněném a psychicky nesvébytném srdci Evropy.

Francouzský demograf Emannuel Todd míní, že americké volby nutí pohlédnout realitě do tváře: problémem není Bush, ale celé Spojené státy, tvrdí. Problémem je "vývoj amerického lidu", vyznávajícího "zpátečnickou a agresívní ideologii". Většina hlasů pro Bushe totiž ukazuje, že Američané shledávají normálními a obrannými války vedené na jiných kontinentech, bombardování civilního obyvatelstva, 100 tisíc mrtvých Iráčanů, kruté a ponižující mučení ve věznici Abú Ghrajb...

Z mechanického převodu takovéto interpretace na české volby, v nichž se Topolánkovi lidé stali politickým "předvojem" ve dvanácti krajích z třinácti volených a do druhého kola senátních voleb vysílají pětadvacet kandidátů, mohou vyplynout podobné závěry. Mohlo by se říci: většina hlasů pro ODS ukazuje, že naši občané už zase shledávají skvělým způsob české transformace ve stínu modrých perutí. Že kvitují s uspokojením právní rámec "budování kapitalismu" v Česku, umožňující například kauzu lehkých topných olejů, která připravila stát až o 100 miliard korun a řadu lidí i o život.

Možno v takové komparaci libovolně dlouho pokračovat. Například tak, že naši voliči opět zřejmě shledávají zcela normálními smyšlené sponzory, kdysi přetřásaná podezření o kontu ODS v zahraničí, tajemné Pepy z Hongkongu s kufry plnými bankovek, ztrátu paměti politiků před soudem, rozpad tehdejší (1997) koalice i její nejsilnější strany. Nebo že je - zcela aktuálně - normální žádat privatizaci zdravotnických zařízení a jiných veřejných služeb v krajích, které "směřují vpravo" (Topolánek).

Že je normální bát se jako o život vlády "rudých", nové totality, zvůle "grosstapa"- a politicky zastrašovat policii při jejím zoufalém boji s kriminalitou. Že je normální odvozovat původ nacismu z "prostředí sociální demokracie" (hejtman Bendl). Že je opravdu, ale opravdu normální si myslet, že "rovná daň" je cestou k nejlepší možné rovnosti a "modrá šance" příležitostí pro všechny.

Jenže tohle srovnání - je to jasné na první pohled - kulhá na obě nohy. V Americe dostal Bush tolik hlasů, kolik jich neobdržel žádný jiný prezident v celé dosavadní historii USA. Také počet hlasů pro poraženého Johna Kerryho překonal veškerou výši podpory pro kteréhokoliv demokratického kandidáta, který se kdy v Americe prodral do Bílého domu. "Konzervativní revoluce" v Česku je jiná; ODS všechny porazila, ba "převálcovala" s podporou asi - jedenácti procent všech občanů oprávněných volit!

Ne, tohle české vítězství konzervativců nevzešlo z mobilizace, ale z demobilizace voličů. Přesto se prezident republiky Václav Klaus v neděli vytasil s nepřekonatelnou logikou, v níž si pro poučení mé, čtenářů i budoucích generací podtrhávám: "Vítězství parlamentní opozice je nutné číst tak, že občané jsou většinově přesvědčeni, že současná vláda nevede zemi správným směrem."

Samozřejmě: i ti, kdo mlčí, často nesouhlasí. Jde však o to, s čím. Odpověď je snad naznačena ve včerejším Právu, zcela bezděčně ve stížných slovech premiéra Grosse, jimiž reagoval na slova Klausova: Prezident by neměl přispívat k eskalaci problémů.

To by jistě neměl, říkají si demobilizovaní, protože demoralizovaní lidé. A nutně se opět zeptají, na co se tážou už dlouho: Kdo tedy přesně - a proč - Klause pustil na Hrad?

PRÁVO 9. listopadu 2004