„Byl jsem zdravý jako rybička. Chodil jsem na horské túry, sportoval jsem a v životě se mi vyhýbal také stres, a to i přes mé náročné povolání kapitána u policie a později úředníka na ministerstvu vnitra. Nevěděl jsem, co je to doktor,“ říká Stanislav.

KOMENTÁŘ DNE:

Očima Saši Mitrofanova: Uhoď mě, volají celé ty roky

Až před dvěma lety se situace změnila a nemocniční prostředí se Stanislavovi stalo druhým domovem. Neustálé bolesti nohou, které se podobaly pocitu jako při namožení, jej donutily navštívit neurologa. Ten odhalil nádor na křížové kosti.

Protože lékaři nemohli přijít na to, odkud se nádor do kostí rozšířil, prošel Stanislav vyšetřením snad na každém oddělení. S nadsázkou dodává, že nebyl snad jen na gynekologii.

Po chemoterapii pomohlo ozařování

Nakonec musel Stanislav podstoupit operaci, při které mu odborníci odebrali část pánevní kosti a vzorek kostní dřeně. Výsledky konečně odhalily, že prvotní zhoubný nádor byl celou dobu na plicích.

„Když jsem se dozvěděl, co mi je, bral jsem to stejně, jako by mi řekli, máš rýmu, musíš se léčit,“ vzpomíná Stanislav. A tak se dostal na plicní onkologii, kde začal svou léčbu.

Jednou mi bylo tak špatně, že jsem si vzal omylem příliš mnoho prášků proti bolesti a přiotrávil jsem se.pan Stanislav

Lékař nejprve Stanislavovi nasadil léčbu chemoterapií. První tři chemoterapie snášel pan Stanislav velmi špatně. „Nejen že jsem měl urputné bolesti celého těla, které se podobaly neustálým elektrickým výbojům. Na umření mi bylo i psychicky. Člověk podlehne fantasmagoriím, co se mu honí v hlavě. Nemohl jsem bolestí chodit, ale ani ležet. Spal jsem vždy hodinu a hodinu protrpěl chůzí. Nemohl jsem se obléknout, zavázat si tkaničky. Jednou mi bylo tak špatně, že jsem si vzal omylem příliš mnoho prášků proti bolesti a přiotrávil jsem se,“ popisuje Stanislav.

Z agónie ho naštěstí zachránil lékař, který mu nasadil adekvátní biologickou léčbu. Další tři chemoterapie, při kterých přišel o všechny vlasy, už prožíval daleko lépe. Po té poslední se mu ulevilo a vše si zase dokázal obstarat svépomocí jako dřív. To je pro člověka, který žije sám jako Stanislav, zásadní.

Vzhledem k tomu, že měl Stanislav metastázami zasaženou celou pánev, doporučil mu ošetřující lékař, aby v léčbě pokračoval ozařováním. „Velmi jsem se toho bál, protože jsem si přečetl o možných vedlejších účincích. Nakonec mne ale pan doktor ujistil, že je to pro mě nejlepší a nic mi nehrozí. A tak mě pomalovali křížky a šlo se na věc,“ říká Stanislav.

Po ozařování se postup nemoci zastavil. Stanislavovi také pomalu ustávají bolesti vyvolané radioterapií a rapidně se snížilo množství analgetik, která musí brát.

Začal znovu chodit na procházky a výstavy svých oblíbených malířů. Oporou jsou mu kromě lékaře také příbuzní, které rád navštěvuje.