Významné výročí oslovil prezident úvahou o blížícím se patnáctém výročí zrození novodobé české demokracie. Pravda, u jejího zrodu už Václav Klaus nechyběl. Ale prosím, k tomu nakonec dějiny slouží, abychom se díky jim zamysleli nad současností.

Veřejná vystoupení českého prezidenta mají příznivce i kritiky, co se jim ale přiznat musí, málokdy nudí a většinou jsou obohacena něčím provokativním. I tentokrát byl Klausův sloh umný, diplomatický, a bylo třeba ho místy vnímat interlineárně, čili mezi řádky. Když už tedy v tak významný den vzpomenul až za pár týdnů oslavovaný 17. listopad 1989, je třeba se zeptat proč.

Především proto, že český prezident není pouhý pokladač věnců a do politiky zasahuje seč může. Když řekl, že už 15 let nás neovládá tajná policie, domovní důvěrníci a neochuzuje nás postátněná ekonomika, zároveň před tím varuje. Třeba měl na mysli svůj odposlechnutý telefonát a sociální stát pod praporem ČSSD.

Opakovaným Klausovým tématem je otázka, kdo měl větší podíl na pádu totalitního režimu, zda přímí odpůrci, nebo pasívní občan a sebedestrukce režimu (loni platilo, že správně je to druhé), jako by to bylo nějak důležité. I letos se o tom zmínil, ale svou loňskou tezi o zásluhách pasívní většiny neprosazoval a k problému se vyjádřil vyváženě. Ba co víc, slova uznání na adresu disidentů je třeba si pamatovat jako prezidentovu významnou změnu názoru.

Jeho výzvu, abychom se neopírali o závist vůči těm úspěšným, lze podepsat. Kdyby ovšem nechyběl dodatek o těch, co se stali úspěšnými nepoctivě, to už by podpisů ubylo. Když říká, abychom ve vztahu k minulému bezpráví nebyli fundamentalističtí, abychom se smířili s vlastní minulostí, lze za tím najít mnohé. Třeba i kritiku víry v seznamy agentů. Ale třeba i omluvu pravicového využívání hlasů komunistů, když se to hodí.

Když si však vzpomenu na Klausův slavnostní projev loňský, ve kterém varoval před nástrahami Evropské unie a ohrožením české státnosti, a porovnám s ním ten včerejší, pak přece jen musím zakončit pochvalou. Přes všechno, co v prezidentově řeči "stálo za slovy", byl to projev tematicky vhodný, vyvážený, tentokrát neútočný a přiměřeně státnický. Byl Klausův.

PRÁVO 29. října 2004