Zmanipulovaná obnova tamějšího loutkového parlamentu a takzvané referendum o faktickém zvěčnění autokrata Lukašenka u moci jsou přece spíš k pláči. Ale západní civilizace, k níž nejen běloruský - snad i autenticky prorežimní - venkov ještě nedospěl, má ohledně voleb sama co k vymetení zpod vlastního prahu. Není nutno přitom poukazovat pouze na zvláštní "pohraničí" západní svobody či - řekl by Samuel Huntington - na "krvavé okraje islámu". Třeba na Irák, v němž konání svobodných voleb západního střihu závisí na úspěšnosti nynějších vojenských operací okupantů uvnitř země (Fallúdža), ba v samotném hlavním městě Bagdádu (Sadr City).

Čím podstatným se lišily od Běloruska "alternativy" ovlivňování lidí v nedávných prezidentských volbách v Afghánistánu? Snad hlavně žertovným, lehce smývatelným inkoustem, kvůli němuž si mnozí Afghánci mohli užít prvních demokratických voleb ve své vlasti hned několikrát...

Copak protikandidáti prezidenta Karzáího v afghánském Kábulu měli výrazně větší prostor ke zviditelnění nežli odpůrci prezidenta Lukašenka v běloruském Minsku?

Ne, netřeba se nořit do exotického Orientu. Parodické, byť smutné prvky najdeme i ve světových baštách liberální demokracie. Navždy prosluly prezidentské volby 2000 v USA zmatkem kolem dírkatých volebních lístků na Floridě, kde vládl a dosud vládne guvernér Jeb Bush. Ty štítky, matoucí voliče, zřejmě - ovšem s následným rozhodnutím soudců - způsobily, že bratr George řídí Ameriku. Americké volby však také vkročily do dějin zoufale nízkou účastí voličů, drtivou manifestací trendu, který - až na situační výjimky - postihuje různou měrou i v současné Evropě všechny formy zdejších voleb.

Můžeme se utěšovat, že v pouhé patnáctiprocentní účasti voličů v našich víkendových doplňovacích volbách do Senátu (Praha 4, Znojmo) se obráží hlavně vztah našich občanů - ale i politiků - k samotné existenci horní parlamentní komory. Ale nezájem o občanskou účast na selekci senátorů, poslanců či europoslanců nebo jen "pouhých" zastupitelů stává se rozšířenou plísní, na kterou si zvykáme. Jsou to vůbec ještě volby? A je to vůbec ještě demokracie - třeba když nedávné brněnské referendum o přesunu nádraží bylo neplatné, ač se proti názoru radnice v této kauze vyslovilo více lidí, než kolik jich předtím rozhodlo o celé skladbě brněnského zastupitelstva, včetně křesel opozice?

Jistá část politologů, zvláště amerických, se voličskou apatií už dávno neznepokojuje. Aspoň padesát let už přednášejí a píšou knihy o tom, jak je ta netečnost voličů skvělá pro stabilitu demokracie; apatie prý je regulátorem, filtrem a výrazem souhlasu.

Toto přitakání lidovému nezájmu volit je "dobře" zdůvodněno. Apatie jako regulátor: čím méně voličů ve hře, tím méně zájmů a konfliktů, na které by musela stávající moc reagovat jejich usměrňováním. Apatie jako filtr: nejnetečnější voliči jsou prý zároveň lidé s postoji nejméně demokratickými - senátor William Fulbright to kdysi vyjádřil pregnantně: "Většina Američanů věří ve svobodu slova jen do okamžiku, kdy se někdo pokusí toto právo uplatnit." A nakonec to nejlepší - apatie jako výraz pasivního souhlasu: kdo mlčí, souhlasí, je spokojen. Kdykoliv je vtažen do hry chronický nevolič, stal se neloajálním a musí jít o hlubokou společenskou krizi. O lidovou mobilizaci, jež nutně ústí v katastrofu...

Tento propracovaný myšlenkový systém má v rukávě i poukaz na totalitní aranžmá falešných voleb v Bělorusku, jichž se zúčastnilo 80 procent nefalšovaných voličů. Ale co řeknou politologové listopadovému klání mezi Georgem Bushem a Johnem Kerrym, v nichž se očekává velká účast. Fronty voličů na registraci byly mohutné. Hluboká krize? Jedno je jisté: volby nevolby, hlavně že demokracie, hlavně že vláda lidu žije a vzkvétá, rozvíjí se a kráčí neochvějně dál. Tohle určitě bude tvrdit i pan Lukašenko, podivný to prezident v naší podivné době. V době, v níž výroba už nepotřebuje práci a občanská společnost občanské zanícení. A v níž řádně volení demokraté už ani nepotřebují voliče.