Tohle vzrušení kolem Turecka - jako by nad tuto událost nebylo významnější - je trochu zvláštní. Vždyť vstup Ankary do bruselské rodiny je stále poněkud v mlhách, a sotva se uskuteční před rokem 2015. Mimo jiné z toho důvodu, že komisaři si na Turecku vynucují "nezvratnost reformního procesu", tedy práva a svobody, které by nebyly jen na papíře. Jasně napsali, že to vše musí být potvrzeno "v delší časové perspektivě". Zadní vrátka.

Podivnost toho rozčileného poryvu lze nahlédnout i z druhé strany: Turci teď přece k padacímu mostu Unie nepřiharcovali poprvé ani nečekaně. Už v roce 1963 podepsali s Bruselem dohodu, v níž se oceňuje "evropská orientace" Turecka. A článek 28 této dohody tehdy již zmínil možnost přistoupení. První oficiální žádost o vstup dala Ankara už před nedozírnými sedmnácti lety. V roce 1995 pak vstoupila s EU do celní unie. A před pěti lety, v prosinci 1999, bylo Turecko oficiálně uznáno za kandidáta vstupu. Brusel již tehdy jasně řekl, že jednání započnou, jakmile Turci splní takzvaná kodaňská kritéria.

Tedy nic, vůbec nic nového pod sluncem. A kdo se diví, ten četl pouze sportovní zprávy. Při pátrání po europeizaci Turecka můžeme stroj času hnát i do minulosti ještě dávnější, ba skutečně dávné. "Civilizace, to je Západ, moderní svět, jehož Turecko musí být součástí, jestliže chce přežít."

Tohle neřekl současný turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, ale Mustafa Kemal zvaný Atatürk (Otec Turků) už po skončení první světové války. To on tehdy založil Tureckou republiku, nahradil orientální klikyháky latinkou a oddělil stát i politický režim od islámu.

V devatenáctém století nazývali diplomaté Turecko "nemocným mužem Evropy". Evropy, nikoliv Asie. Dějinotvorná propletenost evropského a tureckého osudu trvá ostatně již od středověku; nebylo by v Bosně a Hercegovině bosenského národa (a snad ani tamější nedávné občanské války) bez - dávno předtím historií uhnětených - místních slovanských poturčenců. Neměli by Srbové jeden ze základních kamenů svého nacionalismu (a možná ani stíhačky a bomby NATO nad hlavami) bez porážky od Turků ve feudálních časech na Kosově poli. Co zajímavého by zbylo z dějin Vídně bez jejích tureckých obléhatelů? A komu by čelila bez evropských janičárů v tureckých službách?

Odedávna je pro Evropu a Západ Turecko branou na Střední východ a kartou v rukách vojenských stratégů - proti Rusku. V polovině předminulého století byl "nemocný muž Evropy" dobrý jako záminka lordu Palmerstonovi i Napoleonovi III., aby po boku toho invalidy mohli v krymské válce na hlavu porazit cara Mikuláše. Kennedymu se v roce 1962 za karibské krize hodilo, že mohl nabídnout Chruščovovi stažení amerických raket s jadernými hlavicemi, jež z Turecka mířily na Moskvu - výměnou za stažení podobných sovětských raket mířících z Kuby na Washington. A po vstupu Turecka do EU budeme hraničit s ropným Irákem, který stál Američanům za ilegální válku a velkovýrobu lží...

Turecko je zkrátka naše - nejpozději od roku 1952, kdy vstoupilo do NATO. Jistě, mnozí s tím mají problém takříkajíc kulturní povahy. A poukazují na islámské ledví Erdoganovy vládnoucí politické formace, poněkud méně laické, než jaké byly myšlenky Atatürkovy. Ano, rádi se strašíme islámským fundamentalismem. Ale v Bruselu zatím Ital Rocco Buttiglione, nový evropský komisař pro spravedlnost (tak!), fundamentalisticky brojí proti potratům a registrovanému partnerství gayů a lesbiček. "Homosexualita je hřích," hlásá. A je si dokonce jist - a to je strašné -, že "jedině dobrý katolík může být dobrý Evropan".

Turci se však mezitím zcela nekřesťansky, ba i neislámsky těší z naplňování kodaňských kritérií, do nichž k radosti Kurdů a gayů patří - kromě zákazu trestu smrti, po jehož zavedení volá mnohý civilizovaný Evropan - i ochrana menšin. Ne, hranicí mezi světlem a tmou už dávnou nejsou - a vlastně nikdy nebyly - hranice kultur a civilizací. Myslím, že Evropany a Turky nakonec významně spojí kontinentální ústava, která vyžaduje "respekt k principu otevřené tržní ekonomiky, kde konkurence je svobodná a nerušená". Přesněji: spojí je v odporu proti drze ústavou jištěné diktatuře trhů, proti takto hlásanému - a možná nejmocnějšímu - fundamentalismu naší doby.