Nemohli už tedy podat žádost Sněmovně o zbavení poslance imunity a jeho vydání k trestnímu stíhání.

Zatímco Lobkowicz tvrdí, že nic nespáchal, policie i státní zastupci dospěli k opačnému názoru.

Kriminalisté se začali případem zabývat na základě trestního oznámení, které loni podal jeho vlastní rakouský příbuzný Fridrich Beaufort. Podle něho Lobkowicz podvedl český stát když v rámci požadavku restitucí zámku v Křimicích uplatnil nárok i na majetek, který nebyl Lobkowiczů, ale patřil rodu Beaufort-Spontin. Ačkoli udání hovořilo o škodě 150 miliónů korun, nakonec se vedl spor "jen" o věci za 18,25 miliónu korun.

"Provedeným prověřováním bylo zcela jednoznačně prokázáno, že mobiliář zámku Bečov v hodnotě 18 250 000 korun, který byl vrácen v restituci Ing. Jaroslavu Lobkowiczovi v roce 1991 až 1992, byl vydán neoprávněně, neboť se prokazatelně jednalo o majetek rodu Beaufortů, který měl po roce 1945 propadnout státu na základě Benešových dekretů pro kolaboraci příslušníků tohoto rodu s Němci. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu tak byla naplněna," uvádí usnesení plzeňských policistů z letošního 7. září.

Zároveň však tímto usnesením šetření končí, neboť jak policisté, tak i později státní zástupce z pražského Vrchního zastupitelství, který případ kvůli veliké škodě na státním majetku případ dozoroval, museli konstatovat, že případ je promlčen, a tak je trestní stíhání nepřípustné.

Spor potomků

Beaufortové chtěli předejít ztrátě rodových pokladů a dohodli se spřízněnými Lobkowiczi, že část ukryjí u nich v Křimicích a později se o zachráněný majetek rozdělí 60 ku 40. Věci tam zůstaly a před třinácti lety o ně požádal Jaroslav Lobkowicz už jako o svůj rodový majetek. Plzeňský památkový ústav mu ho vydal, ačkoli již v té době - podle šetření kriminalistů - byly pochybnosti, zda má na věci nárok.

Své nároky totiž Lobkowicz opíral o tvrzení, že jde o dědictví po matce Marii, která pocházela z rodu Beaufort-Spontin, a o dar od tety Eleanory. Plzeňští kriminalisté však při šetření přišli na to, že ani Marii, ani Eleanoře nemohly věci nikdy patřit, protože po svém otci podle rodových dědických pravidel zdědily pouze peníze, peněžité renty a cenné papíry. Vše ostatní získal syn Heinrich.

"Netuším a netušil jsem, komu majetek patří," řekl Právu Jaroslav Lobkowicz. "V roce 1950 byl v Křimicích a z toho jsem vycházel. Myslím, že sem byl přivezen později po válce. Bylo to zařízení vily, která konfiskována nebyla a já ji zdědil po babičce," dodal.

Podle něho je velice těžké konstatovat, o jak cenný majetek jde. Jsou to vesměs kulturní památky, nelze je prodat. Jemu za něj památkáři nabízeli prý jeden milión korun.

Věděli o promlčení

Fridrich Beaufort s podáním trestního oznámení na svého příbuzného nijak nespěchal. Ačkoli tvrdí, že se o vydání věcí z Bečova pokoušel s Lobkowiczem dohodnout, obrátil se na české orgány vědomě až v lednu 2003, tedy až ve chvíli, kdy už byl podle českých zákonů případ promlčen. Podle něho o dohodě mezi oběma rody věděli všichni, i vzdálení příbuzní, a Lobkowicz měl podle ní nabídnout vydání věcí v roce 1991. "Nabídka však byla vázána podmínkou, že až do promlčení možnosti zpochybnění musí být vůči úřadům zachována mlčenlivost," tvrdí plzeňští policisté na základě prověřování.

Podle některých policistů se Beuafort rozhodl "udat" svého příbuzného zřejmě jen proto, aby si otevřel cestu k vlastnímu sporu s Lobkowiczem o vrácení rodového majetku Beaufortů. Jejich sporu však už bude český stát pouze přihlížet - k majetku, který Beaufortové podvodně ulili před konfiskací v roce 1945, se už nikdy nedostane. I přesto, že jeden z aktérů odvozu mobiliáře z Bečova, Jaroslavův strýc Christian Lobkowicz, tento úskok na český stát krátce před svou smrtí veřejně přiznal.

Stát bez šancí

Jak Právu řekli státní zastupitelé, kteří se případem celou dobu zabývali, jedinou cestou by bylo podání žaloby na určení neplatnosti dohody o vydání věcí z roku 1991. "Ta dohoda je objektivně neplatná, a my bychom to nejspíš vyhráli, ale nic by se nestalo. Vrácení věcí bychom nedocílili, protože bychom museli dokázat, že dotyčná osoba vše dělala vědomě. A to je velice obtížné, muselo by se k tomu otevřít trestní řízení," řekl Právu státní zástupce z odboru přezkumného řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze Josef Černý.

Podle dalšího státního zástupce z odboru závažné hospodářské a finanční kriminality byly již zjištěny skutečnosti, které potvrzují, že Lobkowicz mohl již při podání svého nároku vědět o jeho neoprávněnosti, ale opatření dalších usvědčujících důkazů brání skutečnost promlčení.

Není co vracet

Podle Černého do žalob právě ze stejného důvodu nepůjdou zřejmě ani památkáři, kteří měli být před třinácti lety uvedeni v omyl, a ani Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž by příslušelo domáhat se státního majetku.

"Pro stát by takový spor neměl žádný efekt, a tak nebudeme nic dělat, protože to je v tomto případě hospodárnější," dodal státní zástupce.

Lobkowicz na dotaz Práva, zda by poté, co důkazy shromážděné policií ukázaly na to, že majetek získal neoprávněně, uvažoval o jeho vrácení českému státu, odpověděl:

"Nikdy jsem o majetek nijak neusiloval. Nevím, co teď budu dělat. Musím se poradit. Ten majetek jsem většinou zapůjčil na zámek Kozel, odkud jsem musel zbytek odvézt, když zámek byl vykraden. I kdybych chtěl něco vrátit, myslím, že už ho ani fyzicky nemám," prohlásil Lobkowicz.