Článek
Ještě v roce 2011 hradil prostřednictvím doplatku na bydlení 850 miliónů korun, v roce 2015 už to bylo 3,1 miliardy. Často jdou do kapes vlastníkům nemovitostí, kteří s bydlením kšeftují. Pokusy státu tento penězovod zákonem přiškrtit stále vycházejí jen částečně.
Před pěti lety pobíralo doplatek 26 530 lidí, letos v únoru 68 504. Z toho 44 procent tvoří rodiny s dětmi, 16 240 jsou neúplné rodiny s dětmi, tedy zejména samoživitelky. Vývoj výdajů na doplatky popisuje analýza ministerstva práce a sociálních věcí vládě, kterou má Právo k dispozici.
Azylové domy mají plno, na kauci nejsou peníze
Případ matky dvou malých dětí na Brněnsku je typický. Rozhodla se opustit násilnického partnera a začít žít bez něj. Azylový dům však byl plný a do nájmu jít nemohla, protože neměla na kauci. Nezbývalo jí, než se přihlásit do ubytovny, kde kauci nevyžadují, zato ale chtějí vysoké nájmy, byť jim ubytovací podmínky neodpovídají.
V okolí ubytovny je průmyslová zóna, kde není ani park, ani hřiště, kde by děti mohly potkávat vrstevníky. Čas tedy tráví buď v malém pokoji u televize, nebo na chodbě.
Společné sociální zařízení je v tak špatném stavu, že je matka ani nepouští na záchod a raději používají nočník. U společného sporáku se motá dvacet lidí, vaří se na směny, takže je třeba vstávat brzy ráno. Což je dost náročné, když se po nocích nese chodbami takový hluk, že se nedá spát. Vysoký nájem lze však doplatit z doplatku na bydlení, který je určen právě pro ty nejchudší.
Takových případů přibývá a jsou nejčastěji živnou půdou pro podnikatele s ubytovnami. V posledních letech se však byznys s chudobou přesouvá do periferních sídlišť.
Podle vládního dokumentu stojí za rostoucími náklady na podpory v bydlení především růst cen nájmů, energií a dalších výdajů na bydlení a stagnace příjmů domácností.
Systém neřeší stav bytové nouze
Ale podle Štěpána Ripky z Platformy pro sociální bydlení takové vysvětlení nestačí. Za vinu to dává systému, který neřeší situaci bytové nouze, což kšeftařům nahrálo.
Zřídit si ubytovnu je levné a zisk je rychlý. Podnikatel někdy rozdělí bytovou jednotku na tři a nacpe tam tři rodiny. Stačí původní rodině změnit nájemní smlouvu k užívání bytu na smlouvu k užívání jednoho pokoje. Není to ojedinělý případ.
Ještě nedávno si mohli podnikatelé říct o jakýkoli nájem a stát jej lidem v hmotné nouzi zaplatil. Nájem pro pětičlennou rodinu za pokoj v ubytovně vyšel třeba i na 25 tisíc.
Loni začal platit zákon, podle něhož stát proplatí jen 90 procent nákladů na bydlení, které je v daném místě obvyklé. Určily se i hygienické a technické normy. A když je ubytovna nesplňovala, stát peníze nedodal.
Na papíře je výsledek částečně patrný – počet příjemců doplatků se snížil ze 70 175 v roce 2014 na loňských 65 111. I výdaje ve stejném období opadly z 3,2 miliardy na 3,1 miliardy.
Podle Ripky však spoustě lidí regulace ublížila. „Stát už neplatí tak šílené sumy, ale majitelé nezlevnili. Nájem je stejný a lidé to musí vyškrábnout odjinud, takže nemají na jídlo, léky, někteří skončili na ulici. Samozřejmě ne všichni,“ řekl.
Pomůže zákon?
Zvýšená poptávka po ubytovnách jde podle Ripky také ruku v ruce s tím, jak obce rozprodávaly byty. Pokud si chudá rodina nemohla dovolit privatizaci, skončila na dlažbě.
Zkušenosti také ukazují, že šance vrátit se z ubytovny do normálního bydlení a rovněž zpět do společnosti je mizivá. A tak se lidé na ubytovnách hromadí.
Pomoci by měl připravovaný zákon o sociálním bydlení. Podle Ripky se v západních zemích osvědčilo, když stát lidem v nouzi poskytne okamžitou pomoc v podobě azylového domu a poté dočasně byt.
„Když se člověk posune do lepších podmínek, pomůže mu to se aktivizovat, srovnat si život, plánovat a řešit své problémy,“ řekl Ripka.
Měly by se také stanovit parametry pro důstojné bydlení a zajistit by je měly obce, které mohou o pronájmech třeba i většího počtu bytů vyjednávat efektněji než jednotlivci. Stát by pak měl garantovat peníze na nájmy, případně na výstavbu skromných bytů. I tak by měl na tom vydělat, protože nebude muset platit za bezprizorní občany a naopak získá plátce daní.