Pravda, od ministra to mohl být křečovitý pokus o žert, když na adresu nejznámějšího z žijících Habsburků a stále ještě čestného předsedy Panevropské unie pravil: "Přispívá k tomu, abychom někdejší rakousko-uherskou monarchii nevnímali pouze očima Švejka a jako něco přežilého. Měli bychom se vrátit k některým konzervativním hodnotám." Vždyť víceméně Švejkovýma očima vnímá dnes Rakousko-Uhersko celý svět. Přinejmenším však "jako něco přežilého", jak je chápala už liberální publicistika devatenáctého století, která monarchii - pro její civilizační a politickou nehybnost - nazvala "evropskou Čínou". A Svoboda to jistě ví.

Obávám se ale, že nežertoval. A že lidovecký ministr se vskutku chce vracet k "některým konzervativním hodnotám" stejně opravdově, jako je mu doopravdy z duše protivný Švejk a podobná monstra českého plebejství. A že je přesvědčen o správnosti svých postojů stejně, jako si starostka Františkových Lázní Libuše Chrástová stojí za názorem, že Otto von Habsburg, syn císaře Karla I. a někdejší poslanec Evropského parlamentu za bavorskou CSU, bil se proti všem, kdož kdy chtěli podmínit vstup Česka do EU zrušením "Benešových dekretů". To je však omyl, posvěcený oficiální účastí vicepremiéra a ministra u tohoto matení veřejnosti. Jakkoliv Otto von Habsburg nakonec realisticky vystoupil proti heslu profesionálního sudetství (Česko bude mít buď dekrety, nebo členství v EU) , celá léta vedl kampaň, která byla s tímto heslem v souladu.

Na setkání sudetských Němců v Sohlandu v září 1994 například nynější čestný občan Františkových Lázní řekl: "Východoevropské státy musí právě svým postojem k lidským právům a k právu bývalých německých vyhnanců na vlast prokázat, že jsou způsobilé pro přijetí do Evropské unie."

O rok později vybídl německou vládu k zahájení diskuse o "Benešových dekretech"; jejich zrušení má být podmínkou vstupu do EU, prohlásil. V květnu 1996 se vyslovil proti samotným postupimským dohodám, jimiž vítězné mocnosti rozhodly o Německu (a o odsunu). Dohody prý nebyly výrazem práva, ale "čiré zvůle a stalinismu". To, že velmoci v 90. letech znovu potvrdily platnost Postupimi, označil za "cynismus a uplatnění pěstního práva". A vůbec: Beneš byl "génius zla", prohlašoval.

Nepříliš dávno, 16. listopadu 2002, řekl deníku Oberösterreichische Nachrichten: Na dekrety "musíme nadále udržovat tlak, aby ČR byla navzdory členství nedůvěryhodná..."

Otto von Habsburg nosí ovšem v hlavě i myšlenky originálnější. Například o tom, že Rakousko-Uhersko bylo "prabuňkou" sjednocené Evropy - to prohlásil před třinácti lety, kdy u nás mimo jiné projednával s biskupem Vojtěchem Cikrlem jinou výbornou konzervativní hodnotu, byť opět nepůvodní a tuzemskou: "navrácení církevního majetku".

"Prabuňkou" sjednocené Evropy však, zdá se, není ani Panevropská unie, kterou Otto von Habsburg snížil na rodinný podnik: jeho dcera Walburga je generální tajemnicí Panevropy a jeho syn Karl šéfem její rakouské sekce; bohužel však proslul pašováním briliantového náhrdelníku (pokuta 180 tisíc šilinků) a skandálem s financemi humanitární organizace World Vision Austria, které byly použity na "panevropské" propagační letáky. Jak pravil tatínek Otto: "Aristokracie není ani tak spojena s majetkem, jako spíše s povinností dbát o veřejné blaho." Komu to pořád není jasné?

"Evropan každým coulem," řekl o něm ve Františkových Lázních Cyril Svoboda. Ano, pokud ovšem Evropa neatakuje jeho kamarády. Když se Brusel v roce 1999 zhrozil nad vidinou fašistoida Jörga Haidera v rakouské vládě s lidovci a když si Evropa pohrávala s jakousi blokádou, Otto dobrého známého nedal: "Znám Haidera dobře několik let - není to ani fašista, ani antisemita. V mých očích je to demokrat." Každým coulem?

V očích španělského diktátora Franciska Franka, kterého se evropské společenství přinejmenším štítilo, byl Otto von Habsburg pojem. Nedávno vyšlo najevo - a dotyčný to potvrdil - že Franco jej v roce 1952 zamýšlel učinit španělským králem. Rod Bourbonů totiž jeho "konzervativním hodnotám" nevycházel "náležitě vstříc". A byl "příliš liberální".

To tedy Otto von Habsburg není. A generál Franco v katolickém nebi a Cyril Svoboda ve stále ne dost katolické zemi to vědí výborně.

PRÁVO 30. září