Jaký to má vztah ke sporům o tom, zda přidat policistům a jiným příslušníkům bezpečnostních sborů, jak chce Gross, anebo odložit účinnost příslušného zákona o dva roky, jak žádal Kalousek? Možná je ten vztah užší, než se na první pohled zdá.

Kalousek by jistě neodmítl ztotožnit se s následujícími tezemi Druhého Vatikánského koncilu: "Vatikánský koncil prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda znamená, že nikdo z lidí nesmí být v náboženských záležitostech ani jednotlivci, ani společenskými skupinami nucen jednat proti svému svědomí a nesmí mu být bráněno, soukromě ani veřejně, jako jednotlivci ani ve spojení s jinými, jednat v přiměřených mezích podle svého svědomí." Šéf KDU-ČSL se skutečně snaží jednat podle svého svědomí a případné hříchy si vyříkat přímo s pánembohem - a lidem neúnavně vysvětluje, proč je takový, jaký je.

Když v nedávné soukromé debatě vyslechl názor, že je salašnickým psem KDU-ČSL, na chvíli se zamyslel a pak řekl, že salašnický pes je sympatická bytost a že nevidí důvod, proč by se měl kvůli tomuto označení urážet. Miroslav Kalousek, jako ostatně každý netuctový člověk, je ovšem složitější než toto přirovnání i než jeho mediální obraz tvrdého vyjednavače s cholerickou povahou.

V Kalouskových proslulých krátkých verších, které píše v reakci na různé události života včetně života politického, lze spatřit nezkrotného tvůrčího ducha. Dar tvorby se však u něj pod tlakem spalující touhy dosáhnout hmatatelných met zvláštně přetavil. Místo jemného našlapování v poetické sféře zaujal Kalousek významnou pozici ve světě peněz a politiky. V této říši je k slávě zapotřebí nejen tvůrčího ducha a pracovitosti, ale též tvrdých loktů. Miroslav Kalousek se na této trajektorii v mnohem podobá Miloši Zemanovi.

Před tváří přísného boha ale obstojí jen silný muž se záslužnými činy, které přebijí jeho hříchy. Vůdce politické strany, která je v nábožensky založené stmelenosti spíše patriarchální rodinou, v níž si členové říkají bratři a sestry, je odpovědný za blaho společenství. Útok na peníze z rozpočtu ministerstev, které vedou bratři, je hozenou rukavicí nejstaršímu z nich. Snaha o převzetí role moudrého a rozvážného politika jiným člověkem, který je sice ve vyšší funkci, zato mladší věkem a neumí psát vtipné verše, je výzvou k akci.

Kalousek se i v průběhu svého vysvětlování, že mu nejde o platy policistů, ale o hrůznou vidinu, že se z tohoto resortu stane otesánek, který spořádá všechny peníze a ožebračí jiné státní zaměstnance, neopomněl přiznat, že může prohrát. Vláda v úterý večer se přichýlila ke Grossovi. Ale salašnický pes nemůže mlčet, když ho dráždí kolemjdoucí, i kdyby to byl soused odvedle. Proto lze předpovídat další kolo zápasu o platy policistů v rozpočtovém výboru, kde je Kalousek předsedou.

Sekulárnější Gross jedná podle podobných regulí. Jen se za jeho starostmi o sociální demokraty nerýsuje postava starozákonního boha, jemuž jedinému, ale zato naplno, se bude zpovídat. Premiér potřebuje především stát se nikoli úřadujícím, leč plnoprávným předsedou ČSSD na jarním sjezdu. K tomu musí přesvědčit spolustraníky, že se umí postavit k věci v zájmu strany i voličů a přeprat sousedského psa. Zatím se do sebe nepustili tesáky, jen je cení a vrčí. Je to fáze, v níž se jeden druhého snaží zastrašit, aby couvl od kusu masa.

Co z tohoto nevšedního souboje mají voliči? Příslušníci bezpečnostních sborů a učitelé na něm vydělají, ostatní by rádi také, a tak v čele zvedají hlas a žádají peníze. Jenže běžící dějství už má své aktéry, a ani pánbůh všem nenaděluje stejnou měrou.

PRÁVO 23. září