Na další bezmála tři měsíce pak paní Schenkové paměť přerušil umělý spánek. V její přežití tehdy věřil málokdo.

Zázrak. Tak dnes, půl roku poté, hodnotí vývoj kauzy zúčastnění. „Tehdy jsem šla do práce, a proto byla nejmladší Sofinka u babičky,“ vrátila se maminka tří dětí Zuzana Hegerová k osudné sobotě, která jí málem vzala hned dva členy rodiny.

Bylo štěstí, že Sofinka seděla na zemi, jinak by ji tlaková vlna vyhodila oknemZuzana Hegerová

Krátce po poledni se tehdy v bytě ve druhém nadzemním podlaží bytového domu v Dobroníně ozvala mohutná detonace a po ní byt zachvátil oheň.

„Bylo obrovské štěstí, že Sofinka seděla na zemi, jinak by ji tlaková vlna vyhodila oknem. Její pastelky se našly sto metrů od domu,“ poznamenala Zuzana Hegerová.

Vzpomínky jako vějíř diapozitivů 

Co se vlastně stalo, se přesně zjistit nepodařilo. Poslední vzpomínky se paní Schenkové vybavují jako vějíř diapozitivů, občas se zvuky. „Na výbuch si pamatuji, jen nevím, kde jsem při něm byla. Slyšela jsem křičet Sofinku: ,Musíme pryč!‘, bouchala jsem do okna, viděla jsem z něj sousedy.

Dodnes se mi vybavuje, jak Sofinka říká: ,Babi, že se mi to jen zdá?‘,“ líčí žena, kterou oheň poznamenal na celém těle.

Život, a to nejen svůj, ale plamenům dát odmítla. Seniorka s 65 procenty popálenin třetího stupně do poslední chvíle chránila hlavně vnučku.

Plameny odrážela vlastním tělem 

Než se dostaly k oknu, odrážela plameny vlastním tělem. Podle záchranářů jim babička Sofinku vlastně vyhodila během požáru z okna. Jizvy, které si děvčátko z otřesné události odneslo, tak jsou hlubší na jeho duši než na těle, kde je prognóza příznivá.

„O výbuchu malá nemluví. Dodnes je na antidepresivech, ale už je to úplně jiné. Ze začátku jsem nemohla nic, zapálit sporák či sáhnout na jakýkoli vypínač, děsila se výšek. Domácnost jsem mohla obstarat jen v noci, když díky práškům na spaní usnula,“ popsala Zuzana Hegerová.

Babičce zůstaly následky mnohem viditelnější. „Probudila jsem se po Vánocích. A když jsem slyšela – Sofinka už je dobrá, začala jsem si skládat, co se vlastně stalo,“ vylíčila paní s výraznýma očima, které dokážou snadno odvést pozornost od následků popálenin na obličeji. Ten jediný slušivý outfit zakrýt nedokáže.

Fungující rodina 

Tři měsíce od okamžiku, kdy se naděje statečné babičky na přežití limitně blížily nule, strávila paní Schenková ve sterilním boxu na popáleninovém centru v Brně. Ani poté, co se probudila z umělého spánku, nemohla ještě nějakou dobu mluvit ani sama jíst.

O to víc si vážila pokroků, i když draze vykoupených občasnými pocity marnosti. Oheň totiž s bytem zlikvidoval i vlastní životní kulisy. „Napadalo mě – nic nemám, už tu nechci být,“ popsala žena navazující etapu procesu, v němž hrají důležitou roli vedle specialistů na léčbu popálenin také psychologové.

Jejich nejlepším spojencem je samozřejmě fungující rodina. „Jak za mnou dcera pravidelně chodila, sestřičky ji vždycky předem informovaly. Tak když mi umožnili mluvit, poprosila jsem je, aby jí to neříkaly, a sama jsem ji pak přivítala,“ zahrál v očích paní Schenkové rarášek.