S domácím násilím se podle opakujících se průzkumů setkalo 40 procent českých žen. Ale jen 38 procent obětí domácího násilí zavolá podle celoevropských studií policii, pouhých osm procent na útočníka podá trestní oznámení. Lékaři tak bývají často jediní, ke kterým se zmlácená žena či muž po útoku svého partnera dostane.

Po útoku lékařskou pomoc vyhledá podle studie centra Rosy, které pracuje 23 let s obětmi domácího násilí, jen 55 procent obětí. Ale často přijdou k lékaři s jinými zdravotními potížemi. Pak je jen na sestře či lékaři, zda věnují pozornost modřinám v obličeji a po těle.

Aktivitu by oběti uvítaly

Po tom, aby tento problém řešili – ptali se pacientek a pacientů na skutečné příčiny zranění a nabídli jim pomoc a informace, jak uniknout ze spárů násilníka – volají samy oběti, pomáhající organizace, ale i pojišťovny. Jakmile lékař nejen nabídne pomoc, ale zanese správně do dokumentace důvod vzniku zranění, byť ve formě – pacientka říkala – mají oběti v ruce důkaz pro policii, soud a také pojišťovny mohou po agresorovi vymáhat uhrazení nákladů za ošetření či léčbu oběti.

„Od září roku 2015 realizujeme program na pomoc zdravotníkům při identifikaci násilí na ženách. Proškolili jsme už 318 zdravotníků. Zájem, abychom v projektu pokračovali, je i ze strany lékařských fakult. Současně jednáme s Ministerstvem zdravotnictví ČR, aby se otázka na domácí násilí dostala při sebemenším podezření do běžného dotazování lékaře. Třeba hned vedle otázky na nemoci prarodičů,“ řekla Právu Zdena Prokopová, vedoucí služby azylového ubytování Rosy.

Podle ní by ideální stav nastal, pokud by byl dotaz zařazen do metodických pokynů pro lékaře, nebo by byl alespoň doporučen.

V rámci těchto snah provedla Rosa průzkum mezi 174 klientkami, kterým pomáhala od května minulého roku do letošního března. Devadesát čtyři procent z nich uvedlo, že by proaktivní přístup lékařů uvítalo.

„Jakmile se o příčinu jejich zranění začne někdo skutečně zajímat, zvyšuje to jejich motivaci vyhledat pomoc. Dozvědí se, že to není normální, že si to nezasloužily. Ideálně dostanou ještě kontakty na centra a informace, jak najít z pekla, které prožívají, cestu ven,“ zdůraznila Branislava Marvanová Vargová, vedoucí sociálního poradenství Rosy.

Zbité ženy se často bojí tak, že skutečný důvod svého zranění tají. Nebo si příčinu své dlouhodobé nemoci vůbec nepřipouštějí.

Ženu zachránila sestřička

„Nejčastější zranění jsou modřiny a zhmožděniny, deset žen z dotazovaných mělo zlomeniny, čtrnáct krvácelo, sedm mělo otřes mozku. Alarmující je, že šest respondentek uvedlo, že v důsledku násilí potratily. Ze 174 obětí trpí trvalým napětím 91 procent, úzkostí, poruchami spánku 85 procent, 40 procent dotázaných žen mělo sebevražedné myšlenky, šest procent se o sebevraždu pokusilo. Více než polovina trpí depresemi a poruchami příjmu potravy,“ vyjmenovala Vargová.

I za úplně jinou nemocí však může stát domácí násilí. „Jednou naše centrum kontaktovala zdravotní sestra, že jim do ordinace přišla paní s problémy s imunitním systémem. Jenže měla obličej plný modřin, byla plačtivá a nakonec na naléhání přiznala, že ji bije manžel. Tentokrát ji škrtil, srazil, a když ji bil, začala ji bránit její šestiletá dcera,“ popsala starší případ Prokopová z Rosy.

Díky sestře, která zbité ženě poradila a dodala jí odvahu, dnes žije paní z Prahy nový život. „Hned z ordinace šla pro dceru do školy a odvezli jsme je do utajeného azylového domu. Na začátku neměla nic než osobní věci a bylo to těžké, ale zvládla to. Paní se po dvou letech s mužem rozvedla, dostala dceru do péče, osamostatnila se. Nyní žijí obě šťastně a spokojeně,“ doplnila vedoucí služby azylového ubytování.