Tímto stylem se například vyznačovala veřejná úvaha ministra financí Bohuslava Sobotky, když v poslední "novácké" Sedmičce se stoickým klidem nadhodil jednu inovaci, která jako by byla nabíledni: rýsuje se prý reforma poskytování sociálních dávek a nahoře je zvažováno "spolupodílení se obcí" na těchto dávkách. Obce mají být (třeba přesměrováním určitého objemu daní do obecních kasiček) motivovány, "aby jim záleželo na tom, jaké finanční prostředky v rámci sociální politiky vyplatí".

Jak pravšední a logické, každému vrabci na střeše známé a každému školákovi jasné! Máme přece "dole" samosprávu, máme tam občanskou společnost a navíc chceme "spravedlivější" vyplácení dávek. A kromě toho skrze tak zjevnou spravedlnost ušetříme. Neboť náležitě "motivované" a většími kompetencemi vybavené obce převrátí každý, k tomu účelu shora shozený groš, než ho (ne)vydají - tak to řekl mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Vladimír Hrubý - "nemakačenkům a flákačům". A rozhodně se nenaplní - z hlediska resortu financí katastrofický - scénář Škromachova ministerstva (nebo spíš vějička na voliče), že celková peněžní kvóta sociálních dávek zůstane zachována.

K čemu by jinak celá ta reforma byla? A z čeho by stát přidal policii a hasičům, že?

Ale tak nudná logika to zase není. Je totiž přinejmenším zajímavé, v jaké shodě jsou nevládní ekonomové, vládní činitelé a pravicová opozice. Alespoň tedy v těchto sociálně nelogických úvahách o blahodárnosti obcí coby nejen rozdělovačů, ale i rozhodčích ve směru a výši dávek. Mudrují, že v obci je "znalost lokální problematiky podstatně vyšší" (ekonom Jan Sýkora) a že obce "mají blízko k uživatelům a mohou opravdu posoudit, jestli ty dávky potřebují, nebo ne" (vicepremiér Martin Jahn). A že "obce by to rozdělily spravedlivěji než stát" (šéf klubu ODS Vlastimil Tlustý). Pestřejší diskusi svět neviděl.

Jenže je to jinak. Třeba v anonymních aglomeracích, jakými jsou Plzeň či Ostrava, neřkuli jeden každý pražský obvod, má obecní ouřada k lidem houby blíž a empiricky posoudí leda starou belu. A v Zapadlých Lhotách, kde všichni všem vidí za plot a pan starosta je "jedním z nás", půjde těžko vždy zabránit, aby místně mocní chasníci s "dávkovým impériem" občas nepromítli do selekce sociálních dávek své spory s neoblíbeným sousedem. Příležitost dělá zloděje, působnost si hledá (a nalézá) objekty k manipulaci. A moc vyžaduje bezmocné. Sociální stát může být dole drolen podjatostmi, strategickou pozicí místních "vládců", nejen notorickou podvyživeností místních rozpočtů.

Jistě, tento přesun sociálního státu shora dolů a z centra na periférii byl prozatím pouze nadhozen; v "diskusi" teprve je, o které dávky by šlo a jakým přesně způsobem byly by z úrovně obcí rozdělovány. Ale je tu tlak nutnosti ušetřit peníze. A hlavně proces, který už sociologové nazvali opětnou feudalizací moderního státu, obnovou rozrůzněnosti a síly regionů, které ústřední moc, stát, republika (čili věc veřejná) stále víc musí respektovat.

Známá je roztříštěnost dávného feudálního státu, v němž v různých regionech často platily různé míry a váhy - a vždy vládli různí suveréni, smějící se královským hejtmanům a fakticky či nadprávím panující nad životem, smrtí i sociální situací svých poddaných. A naopak upadá znalost, proč moderní stát mimo jiné překročil různé, místní, partikulární poměry rovností práv, jichž se každý směl dovolávat. A proč sociální stát, zformulovaný v Británii Beveridgovou zprávou a konferencí ve Filadelfii (1944), definoval sociální dávky jako jednotné a univerzální. Místní podmínky, postřehy a nápady staly se druhořadými.

Už tenkrát a hodně dlouho právníci věděli, co se nám dnes tak často nelíbí: že zákon v trestním procesu musí "nadržovat" obhájcům, i kdyby se občas měl i vrah dostat na svobodu. A už tehdy přísní úředníci věděli i to, nad čím se dnes tak rozhořčujeme: že sociální stát musí nadržovat lidem, i kdyby tím vyživoval nemalý zástup parazitů. Protože v obou případech nebylo jinak možné zabránit justičním vraždám a sociálním tragédiím nevinných. A naplnit skutečnou spravedlnost, o které čím dál raději jen mluvíme.

PRÁVO 16. září