K tomu snad může přispět návrh k přezkoumání práce nemocničního personálu, pokud bude "odtajněna" zdravotní dokumentace, která poslední chvíle Hlinkova života zaznamenává.

Neuvěřitelná, doslova absurdní je skutečnost, že onu dokumentaci dosud nesměla vidět ani Hlinkova žena nebo kdokoli z jeho pozůstalých. Podle zákona, respektive podle jeho "posledního výkladu", jehož se - byť dle svého tvrzení vlastně nerad - držel ředitel nemocnice, do ní totiž smí kromě nemocničního personálu nahlédnout jen sám pacient, a pokud zemře, pak už nikdo!

Ponechme ale už stranou, že jde o případ známé osobnosti, tohle se přece týká tisíců jiných případů. Máme tu zákon, anebo jeho "poslední výklad", který sám o sobě vyvolává veliké pochybnosti, protože pro něj při nejlepší vůli nelze vymyslet jiný účel než alibistický. Zdá se, že je zde jen proto, aby kryl případná pochybení zdravotníků.

Ve skutečnosti to asi tak divoké nebude, ten zákon totiž pochází z časů, kdy lékaři ani samotného pacienta příliš neseznamovali s jeho vlastním chorobopisem, totiž z časů rané totality. Tehdy se utajovalo prakticky všechno, co nebylo nutné veřejně vyhlásit. Ale aťsi už je to dáno zákonem samým nebo "jeho posledním výkladem", takové praktiky rozhodně nepatří do otevřené demokratické společnosti, která je na každé neodůvodněné tajnůstkářství právem alergická.

Zde totiž platí, že cokoli se tají, to smrdí podezřením. Je tedy v zájmu nejen pozůstalých, ale právě tak nemocnic, aby byl co nejdřív na světě docela jiný "poslední výklad". Ale protože to přece jen může nějaký čas trvat, v nejbližších dnech bych se rád dočkal toho, že se představitelé resortů zdravotnictví a spravedlnosti veřejně podiví nad tím, jaké relikty ještě zasviňují náš právní řád, a navrhnou legislativní změnu.

Obávám se však, aby naopak nezvítězilo vyspělé právní vědomí ministryně zdravotnictví i českého úřednictva a neodnesli to ti šéfové nemocnic, kteří se v televizi veřejně přiznali, že se při výkladu téhož zákona drží vlastního rozumu a citu.

PRÁVO 16. září