Matka byla odsouzena, za prodej dítěte a předchozí krádeže i drogové delikty ve vězení stráví 42 měsíců, fiktivní otec potrestán nebyl, dítě vychovává dál. Odmítá, že by zaplatil. Vidí to tak, že se hocha ujal a dal mu šanci na lepší život.

Na krátkou dobu se při rozhovoru u nás zastaví i dnes osmiletý chlapec, působící zdvořile a samostatně.

Proč jste se hocha ujal?

Jakémukoli bezprizornímu dítěti je dobré dát šanci a zázemí, aby vědělo, že někam patří. Dát mu důvěru. Z dítěte, které nechce samo být dobré jako člověk, vyroste nešťastník, zloděj, nebude si ničeho vážit.

Pozitivní vzor může přijmout jen tehdy, když bude šťastné, bude ho mít někdo rád a bude si mít čeho vážit. On je na mě hrdý. Beru ho s sebou do práce, na výstavy, do divadla a on pak o tom umí celé hodiny vyprávět.

ČTĚTE TAKÉ
Mezera v zákonech umožňuje v Česku „koupit si“ dítě

Když bydlel v azylovém domě a někdo se ho zeptal, jak se má a co dělá maminka, jen sklopil oči a styděl se. Věděl, že mamka byla včera zase zfetovaná, ukradla peněženku a on pak musel čekat před hernou, kde prohrávala ukradené peníze. Mezitím se bavil tím, že lámal stěrače u aut. Dělal takové věci.

Matka neměla problém předat vám svého syna?

Měla k tomu dvě pohnutky. Hodně zlobil a ona reagovala tak, že na něj začala víc křičet a víc ho bila. Byl prý nezvladatelný. A také na něj přestala brát rodičovskou.

Dětí v ústavech nebo v azylových domech jsou tisíce. Proč zrovna on?

Matku jsem znal, měli jsme a máme k sobě důvěru. To není tržiště, nemůžete si vybrat, jaké dítě chcete.

Muž, mimochodem také feťák, se kterým matka žila, když se chlapec narodil a jenž mohl být otcem, se o dítě nestaral ani se o něj nezajímal. A hoch chtěl otce, někoho, kdo ho bude mít rád.

Měl jen matku, která mu lásku nedávala najevo. Neměl nic. Než jsem se ho ujal, uměl jen krást a ničit věci. Teď jezdí na hory a k moři, naučil se pořádně jíst, chodí do kroužků. Když chce být někdo otcem a myslí to fér, je to přece správné.

Co vás vedlo k tomu, ujmout se takového hocha?

U dospělých je přirozené, že chtějí mít dítě. Je to to nejpřirozenější, co existuje.

Proč jste nezkusil klasickou adopci?

Ve východní Evropě a speciálně v Česku je možná jen tak, že využijete nějakou soukromou adopční kancelář v zemích, které nepodepsaly Haagskou úmluvu o ochraně dětí.

Pro budoucí dítě si do té země zajedete, tam vám ho svěří soud a je to. Podle českých zákonů je pro člověka, jenž žije sám, jako já, téměř nemožné dítě adoptovat. Pro nesezdaný pár také. Pro sezdaný pár je to složitá, dlouhá a hrůzná anabáze.

Z vašeho pohledu jste tedy neudělal žádný delikt, necítíte se jako zločinec?

V žádném případě ne. Vždycky se to dělo a děje se to i dnes, že se otcové zapisují později do křestních listů.

Máte pocit, že jste udělal správnou věc?

Jsem o tom přesvědčen. Když se o děti nemá kdo postarat, tak by se měly úřady zasloužit o to, aby nejpozději do roka života bylo dítě umístěno do finální rodiny.

Těžko můžete umisťovat dvanáctileté asociální děti do rodiny. To už je pozdě. A to nemluvím o vzdělání.

Myslím, že taková věc by měla být běžná. Společnost by se měla zajímat o to, co se děje s dětmi, o které nikdo nemá dlouhodobě zájem. Můj chlapec třeba neměl do 4,5 roku žádné křestní jméno. Jmenoval se – „jméno nezjištěno“. A všem to bylo jedno.

Myslíte si, že matka by měla být potrestána?

Za co? Že připustila vepsání otce do rodného listu? Byla to dobrá věc, kterou bych nazval soukromou adopcí. S chlapcem i potom mohla kdykoli být, klidně i celý den.

Berete to tak, že to byla vaše jediná šance, jak mít dítě?

Když vynechám ty nehaagské země, tak je to jediná šance pro člověka, který nežije v manželství a jenž dle mého soudu nedává úplatky.