Vrátil jsem se na pár dní k této problematice, a změnil jsem názor už v oné knize. Uvádím to proto, abych nebyl podezírán z ideologické předpojatosti údajně vlastní ochráncům lidských práv. O těch, kteří usilují o snížení věkové hranice, si nemyslím, že to jsou kruťasové.

Jako vždy, řečeno s trochou ironie, za to mohou sdělovací prostředky. Veřejnosti zatajily, že ne sice trestní, ale soudní odpovědnost dětí mladších 15 let zákon už stanoví. Od začátku roku tu je zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, zvaný zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Mládeží je pro účely onoho zákona i dítě do 15 let.

 I to je možno postavit před soud a uložit mu ochrannou výchovu ve výchovném ústavu. A to nejen dítě od 12. roku jeho věku jako dříve, ale i mladší. Dolní hranice věku není už určena. Moudrost tím prokázal zákonodárce, neboť úmyslně zabít jiného může i jedenáctiletý. A představme si tu veřejnou diskusi o nezbytnosti dále snižovat věkovou hranici!

Pro ty činy, za něž může soud dospělému uložit i výjimečný trest (včetně doživotí) a mladistvému nad 15 let až deset let odnětí svobody, rozhoduje soud povinně o tom, zda dítěti ve věku od 12 do 15 let uloží ochrannou výchovu, pravda, jen do 18 let jeho věku. A pravda, ve výchovném ústavu, kde je "smícháno" s ostatními dětmi ve velké většině jen v ústavní výchově, které z větší části nejsou delikventní. Výchovný ústav zabezpečený před útěkem by byl spíše potřebný pro chovance, kteří často utíkají, dopouštějí se zprvu drobných přestupků, ale jejich agresivita roste, výjimečně do tragických rozměrů, jako bylo nedávno brutální loupežné přepadení a vražda staré ženy.

Takový ústav nemáme, ale to není chybou zákona, i když se to ministerstvo školství snaží veřejnosti vsugerovat. A i kdyby mělo částečně pravdu, chyba je zase na ministerstvu, že potřebnou zákonnou úpravu dávno neprosadilo přes vládu v parlamentu. I ten, kdo dělá něco špatně, mívá v jiných situacích pravdu. Je to i v případě této polemiky ministryně školství Petra Buzková. Vysvětlila nyní, že řešení není ve snížení věkové hranice. "Posílat malé děti do vězení nevede k jejich nápravě," řekla.

Část veřejnosti, která tu nápravu chce, by ještě měla ministryni pomoci přesvědčit tu druhou část, která, vycházejíc z tradičního právního názoru z dob Rakouska-Uherska, že "škoda každé rány, která padne vedle", spoléhá spíše na represi a trvalé uzamčení delikventů za mřížemi než na jejich nápravu. Mají to v genech, říkají vědecky zaměření stoupenci represe.

Co zatajila média, měl říci v televizi ministr spravedlnosti Pavel Němec, místo populistického uvažování o tom, že bude snížení věkové hranice prosazovat. Měl říci, jak bude ministerstvo pomocí státního zastupitelství vyhodnocovat práci soudnictví ve věcech mládeže. A zda už takovou zprávu chystá za první letošní pololetí, nebo zda se jí dočkáme až za pět let. Před přijetím zákona tehdejší možnost soudního řízení s dětmi mladšími 15 let totiž soudy prakticky nevyužívaly.

A tak snad jedinou cennou myšlenkou ministra Němce je poukaz na nutnost práce odborníků, včetně psychologů. Ti ovšem většinou varují, jak vlivem zanedbávání dětí v rodinách a jejich citového strádání v ústavech si tato společnost sama škodí. S tím musíme všichni něco dělat. Nevlídný postoj společnosti k dětem a jejich časté odkládání do ústavů je totiž pro ni ještě nebezpečnější než vzrůst brutality nezletilých delikventů.

PRÁVO 14. září 2004