Byli to lidé, kteří odmítají starou politiku, ve které ruka ruku myje a kteří odmítají praktiky současné politické garnitury. Lidé pracovití, čestní a rovní. A zástupci hnutí, kterému po úspěšných eurovolbách na účtu přistálo šest miliónů korun. Vesměs ale také lidé s nulovou zkušeností z tzv. vysoké politiky a z práce s médii.

Vladimír Železný tento potenciál peněz, dlouholeté práce i hodnot zkušeně a pragmaticky uchopil, začal jménem hnutí vystupovat na veřejnosti, stal se jeho členem a začal hnutí používat k mocenským ambicím svým i své rodiny (jeho manželka nyní kandiduje v krajských volbách na Pardubicku).

Z Nezávislých se tak postupně stali "Nezávislí Vladimíra Železného". A Vladimír Železný, byť ho stokrát respektuji jako skvělého televizního ředitele, se ukázal být politikem, se kterým se nemohu ztotožnit jak v politickém stylu, tak v politickém obsahu.

Toto mé rozhodnutí není bleskem z čistého nebe, vývoj jsem pozorně sledovala a s vrcholným vedením Nezávislých jsem otevřeně hovořila o tom, co se uvnitř hnutí děje. Nyní jsem připravena Nezávislým v regionech pomáhat jen radou nebo kontaktem. Nejsem ale ochotná svou přítomností na plakátech a na mítincích podporovat mocenské ambice Vladimíra Železného.

Jeho cílem totiž podle mě není politiku, se kterou jsou občané tak nespokojeni, měnit. Jeho cílem je stát se její součástí a zapojit se do politického kšeftu. A v tom já budoucnost nevidím. Ani pro Českou republiku, ani pro sebe.

Poprvé jsem znejistěla, když mě volební zmocněnkyně paní Železná chtěla silou své pravomoci vyloučit dva dny před volbami do EP z volební kandidátky. Důvody měla dva. Trvala jsem na tom, že svou volební kampaň zakončím v Karviné sfáráním do dolu na bývalé pracoviště předsedy Nezávislých Františka Zwyrtka a uspořádám v Ostravě mítink s občany.

Dále jsem zveřejnila na slavnostním setkání s novináři jména všech svých příznivců, kterých si velmi vážím, kteří sehráli ve volební kampani pozitivní roli a kteří jsou mi často příkladem i v osobním životě. Šlo o osobnosti ze Svazu bojovníků za svobodu, o válečné veterány, o významné podnikatele. Představa paní zmocněnkyně byla, že na konec kampaně postačí foto v Blesku z jakéhosi pražského večírku v kavárně Slavia, a že zveřejněním svých příznivců hnutí poškodím.

Podruhé jsem znejistěla, když Vladimír Železný zamířil v EP do politické frakce, byť kandidoval jako nezávislý. A rozčarování pokračovalo i doma. Vladimír Železný přišel s nápadem na povinnou účast ve volbách, politička Konstancie sekundovala slovy, že za neúčast by se mělo jít na veřejně prospěšné práce.

Při sestavování kandidátky do senátních voleb se začal naplno projevovat "nový" styl hnutí. Tedy např. tlak na to, aby na Znojemsku, ze kterého před dvěma lety zamířil Vladimír Železný do Senátu, kvůli jakýmsi dohodám z minulosti Nezávislí tentokrát nikoho nekandidovali. Pokud vím, tak se i stalo. A vím také, kolik osobností ze státní správy i z podnikatelské sféry odmítlo za Nezávislé kandidovat, když se dozvěděli, že se Vladimír Železný stal členem hnutí.

Ve volbách jsme oba slibovali, že v EP budeme pracovat ve prospěch občanů České republiky. Jak se ukázalo, v praxi si plnění tohoto závazku představujeme různě, mnohdy zcela opačně. Několik příkladů - Vladimír Železný na rozdíl ode mě nevolil do čela Evropské komise komisaře Barrosa, který velmi férově, navzdory nelibosti Německa a Francie, zdůrazňuje roli nových zemí. Komisař Barroso přitom jasně prokazuje, že podporu novým členům myslí vážně, příkladem může být nominace polské političky Danuty Hubnerové na velmi důležitý post komisařky pro regionální rozvoj.

Jiný příklad - rozhodla jsem se navrhnout Václava Havla na Sacharovovu cenu. Tu každý rok uděluje EP těm, kteří se zasloužili o ochranu lidských práv a základních svobod, zejména práva na svobodu názoru. Vladimír Železný odmítl návrh podpořit. Osobně patřím k silným kritikům řady kroků Václava Havla, ale jeho zásluhy na klíčovém přerodu naší společnosti v roce 1989 považuji za nezpochybnitelné.

A zdůrazňování pozitivních stránek své země považuji za úkol každého poslance, kterého občané vyslali do EP, obzvlášť nyní, když Evropská unie začíná diskutovat o tom, kam a jakými cestami potečou peníze v letech 2007-2013. Každý "červený puntík" pro naši zem teď bude nutný a může zlepšit naši prestiž i vyjednávací pozici.

Před občany jsem vždy stála se svým manželem, ať už to bylo ve volební kampani nebo v kauze Česká televize. A můj muž stojí po mém boku i v EP. Vladimír Železný tvrdí, že tím, že jsem zaměstnala manžela, jsem poškodila prestiž hnutí. Nevím, proč by vztah, který je vedle manželství také podnikatelským a politickým partnerstvím, měl poškozovat prestiž čehokoliv.

Znovu opakuji, že můj manžel je vysoce kvalifikovaný člověk, který je ke mně naprosto loajální a v EP se vrhl do práce pro mě i pro ČR. A toho si po svých zážitcích se stylem manželů Železných cením nadevše. To, že jeho angažmá není malou domů, jak se Vladimír Železný snaží naznačit, ukazují a ještě ukáží výsledky mé práce.

Ve volbách jsem získala téměř 100 tisíc preferenčních hlasů a komu je jasná volební matematika, tak ví, že Vladimír Železný by se svými 62 tisíci hlasy jen těžko překonal pětiprocentní volební hranici. Těchto hlasů si vážím a nehodlám svůj mandát promarnit.

Vím, že svými postoji každého nepotěším, a že sklidím i mnoho nepěkných slov. Nehodlám ale kvůli dočasné oblibě či neoblibě měnit své životní hodnoty.

Autorka je poslankyně Evropského parlamentu

PRÁVO 10. září