„Samozřejmě že se zapomíná. Zatím ti naši pamětníci jezdí na besedy do škol, což je vzhledem k jejich věku obdivuhodné. Setkání s nimi je jedinečné, i když třeba jen sedí v sále během promítání událostí. Je vidět, že návštěvníci a studenti po nich koukají a jejich vyprávění neskutečně zaujme. I když máme nahrávky a jejich děti také mohou vyprávět, tak až přijde ta doba a oni tu nebudou, už to nikdy nebude takové. Přenesené emoce už většinou nefungují,“ připustil ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl.

KOMENTÁŘ DNE:
Poučení z Renziho — Politici EU by si měli vzít z okolností odchodu italského premiéra ponaučení, píše v komentáři Thomas Kulidakis Čtěte zde >>
 Očima Saši Mitrofanova: Hrající si prezident

Dosud žijící lidické děti by se sice daly počítat mezi pamětníky, ale většinou se narodily krátce před masakrem, mnoho rozumu z něj tehdy neměly a zážitky jim zpětně osvětlovaly spíš jejich matky.

Místo, kde stál kostel sv. Martina v Lidicích.

Místo, kde stál kostel sv. Martina v Lidicích.

FOTO: Radek Plavecký, Právo

V posledních týdnech a měsících je zaznamenáváno i na rozlehlém území lidického památníku chování, které sem podle některých nepatří.

Sáňkují tu a venčí psy

Lidé sem chodí sáňkovat, venčí tu psy, nad památníkem létají drony.

„I kdybychom chtěli, tak velké území, navíc protnuté silnicí, nelze celé oplotit. Je otázka, jak by se tu lidé měli chovat. Na jedné straně jsou šílenci, kteří by tu všechno zakázali, a chodilo by se tu po špičkách. Na druhé straně je názor, že by se i Lidice měly vtáhnout do společenského života,“ uvedl Červencl a s druhou možností se částečně ztotožnil.

Lidice musí žít – to bylo navíc i heslo, na jehož základě se především v zahraničí zvedla vlna solidarity a vedle vypleněné obce vznikly nové Lidice.

Na snímku pomník dětských obětí

Na snímku pomník dětských obětí

FOTO: Petr Horník, Právo

„Každý by ale měl mít sebekontrolu a ctít nějaká pravidla. Mohou sem jít lidé se psem, ale měl by být na vodítku, měli by po něm uklidit, neměli by ho nechat všude běhat, aby tu nebyly rezavé uschlé keře. Mohou tady lidé projet na kole, ale asi už by se tu neměly prohánět čtyřkolky, lidé by se neměli opalovat na Horákově statku nebo u společného hrobu. Stačí, aby se ctilo základní zdejší desatero, jak se tu chovat. Není to žádné drastické omezování,“ mínil ředitel Červencl, podle něhož je chyba, že lidé nemají úctu k vlastní historii, v rodinách, a ani ve školách k tomu většinou nejsou děti vedeny.

Na historii sedá prach

„Jak běží čas, na historii usedá prach a i toto místo má stále menší symboliku. Existoval i nápad oplotit společný hrob, ale proti tomu byla vlna odporu. Možná kdyby se hned po válce odhalily základy zdejších domů a byly by původní domy patrnější, všechno by působilo jinak, než když má území parkovou úpravu. Lidé by se přece jen ostýchali chodit v těch místech. Jenomže s odhalením základů tenkrát nesouhlasily lidické ženy a teď už to asi není reálné, na to teď už stát nedá peníze,“ domnívá se ředitel památníku.

„Ale i po pohřbu se chodí do hospody a i tady jde život dál,“ dodal ředitel Červencl. Hrůzy páchané lidmi na lidech by si ale přece jen měli preventivně pamatovat všichni.