S nezanedbatelnými úspěchy se jim to občas dařilo. Po masakru v Manhattanu se psalo o velmocenské aroganci USA jako prapříčiny toho zvěrstva. Odpovědnost za smrt rukojmích v moskevském divadle Dubrovka si teroristé rozdělili s ruskými zásahovými jednotkami. Dvě zlikvidovaná letadla a výbuch u moskevského metra mohla ještě část světa chápat jako reakci na ruské násilí v Čečně. Četné útoky teroristů v Iráku se daly vysvětlovat žalostnou strategií amerického zásahu proti Saddámově režimu. Někteří vstřícně naladění evropští intelektuálové to stále mohli chápat jako politický boj s určitou legitimitou, jako Davidův prak namířený na Goliášovo oko.

Po masové vraždě na ostrově Bali, po zavraždění turistů v tuniské Džerbě a hlavně po únosu novinářů z "chápající" Francie se teorie spravedlivého politického boje rozplývala do mlhy. V mlze jsou pak i cíle anonymních teroristických centrál, pokud neuvěříme, že se tu ztělesnilo absolutní zlo, šířící se bezdůvodně po otevření všech pekel. Snad jeden cíl lze rozeznat. Toto vraždění nám čím dál zřetelněji říká: už nepotřebujeme stoupence, nestojíme o sympatie kohokoli, chceme jen kolem sebe šířit hrůzu. Daří se jim.

Přes zjevné pohrdání zákony morálky křesťanské i muslimské veřejnosti mohli ale šiřitelé teroru přece jen počítat s tím, že svět plný politických a ekonomických rozporů se nikdy nedomluví na rozhodujícím úderu proti nim. Byla by to pravda, kdyby si v Beslanu takový úder neuštědřili sami. Ať už je identita vrahů z Beslanu jakákoli, je jisté, že právě spáchali nejúčinnější atentát na sobě, na celém tom slavném světovém terorismu.

Zpráva o týrání a vraždění dětí bude možná tím potřebným spojovacím impulsem pro celý svět. Neexistuje kultura, která by něco takového tolerovala. Ať už byla ta akce zorganizována pro jakýkoli cíl, její zběsilý konec byl - pevně věřím - koncem posledních zbytků tolerance s podobnými činy. Například jednotné rozhořčení ve všech muslimských zemích je přesně to, co zločinci určitě nezamýšleli.

PRÁVO 7. září 2004