Na odpovědi, že pro zvlášť narušené děti (do 15 let) je třeba zvláštní ústav znemožňující nebo znesnadňující útěk, tedy s mřížemi a zabezpečovacím zařízením, se shodují všichni. Je nespravedlivé tvrdit, že ochránci lidských práv jsou proti tomu. Těm jde pouze o to, aby byly do něho umisťovány jen děti, jimž soud uložil ochrannou výchovu, a rozhodně ne všechny, nýbrž jen zvlášť narušené. A aby se tam neporušovaly zákony třeba fyzickými tresty jako loni v Polance, kde se o něco takového ministerstvo školství neúspěšně pokusilo.

Více než na provinění přitom záleží na stupni narušení osobnosti. Čtrnáctiletý, který zavraždil svého otce, jenž fyzicky týral matku a celou rodinu, jistě potřebuje jinou "pomoc" než katr a mříže. Do zvláštního ústavu ale patří útěkář, který přepadá důchodce nebo krade auta. Nelze souhlasit s přeměnou výchovných ústavů na kriminály, většina dětí v dětských domovech i ve výchovných ústavech, i pokud utíkají, se nedopouští závažné nebo dokonce brutální trestné činnost. Zvláštní ústav ochranné výchovy pro děti do 15 let by jistě stačil jeden na republiku.

Jestliže televizní redaktor v otázce řediteli příslušného odboru ministerstva školství předpokládá, že takový ústav nemůže být podle současného zákona zřízen, a hosta se vyptává na chystanou změnu právní úpravy, je to profesionální chyba.

Jestliže ale ten ředitel na kapciózní otázku odpoví, že takový zákon už ministerstvo připravilo, zametá jen stopy před vlastním selháním. Návrh novely zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ministerstvo vládě sice předložilo, ale ta nemá se zřízením takového ústavu nic společného (týká se smluvních rodin, možnosti pouštět děti z ústavu do rodin apod.).

Takový ústav mohlo i podle současné právní úpravy ministerstvo dávno zřídit. Netvrdím pochopitelně, že ředitel odboru Jiří Pilař nebo jeho nadřízená ministryně jsou za trestnou činnost části útěkářů - a dodejme, že jen velmi malé části - odpovědni. Neměli by se ale tvářit, že musejí čekat na vydání zákona, a dokonce tvrdit, že ho chtějí v parlamentu prosadit.

Mladiství od 15 do 18 let nás nijak zvlášť neohrožují, počet jejich provinění v posledních letech klesá a soud vždy může rozhodnout o jejich vazbě a výkonu trestu odnětí svobody. Soudní ochrana dítěte pod 15 let je dobře zajištěna novým, od začátku roku platným zákonem o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy.

Nový zákon také zachovává povinnost soudu uložit ochrannou výchovu dítěti staršímu 12 let za jednání jinak postižitelné i výjimečným trestem, tedy prakticky za vraždu. Dřívější možnost uložit ochrannou výchovu i za jiné provinění zákon nyní dokonce rozšířil na všechny děti, i mladší 12 let! Jak toho soudy pro mládež využívají, zjistíme časem.

Za dřívější právní úpravy soudy jen neochotně ukládaly ochrannou výchovu dětem mladším 15 let. Bylo pro ně pohodlnější nařizovat ústavní výchovu, odpadlo složité důkazní řízení, zda se dítě vůbec inkriminované činnosti dopustilo.

I zákon je možno zlepšit. Nic ale nebrání ministerstvu už nyní takový ústav založit. A nic nebrání novinářům v šíření pravdy, že trestní odpovědnost mají sice u nás děti až od 15 let, že ale i dítě mladší má za svá provinění odpovědnost soudní a soud mu musí uložit ochrannou výchovu za nejzávažnější činy vždy, je-li starší 12 let.

Nedávná tragédie i další protiprávní jednání jistě vybízí k řešení. To by ale nemělo zastírat ten hlavní problém, jímž ústavní péče u nás trpí: je přebujelá, málo se využívá náhradních rodin včetně pěstounství a moderních postupů působení na děti. Je málo prevence a příliš represe. Ani ve zvláštním ústavu nebudeme moci rezignovat na výchovné působení. Mříže snad zabrání v útěku, člověka ale změnit nedokážou.

PRÁVO 2. září