Je prostě nemyslitelné, že by se majitelé zkrachovalé cestovní kanceláře utíkali oběsit. Jiná věc je, že někteří jejich klienti k tomu občas nemají daleko.

Pády cestovních kanceláří patří do koloritu každoročního léta. Rodina dorazí z venkova na pražské letiště natěšená na slunce a moře, však to stálo peněz, a najednou zjistí, že nikam nepoletí. Pracovníci cestovky jsou nezvěstní, v lepším případě pouze sami zmatení, a před rekreanty vyvstane vidina dovolené strávené teď doma v bytě.

Zatímco tisíce kilometrů od nich jiní rekreanti, opálení a v moři vycákaní, zjišťují, že je do jejich bytů nemá kdo dopravit. A cestovní kancelář, strůjce všech těch jednotlivých osudů, legitimně zkrachovala a veškeré starosti o klienty tím přesunula na pojišťovnu. Pokud jsou její majitelé gauneři, kterým se podařilo podnikat bez pojištění, máme tu horor a stát má příležitost vyzkoušet si své humanitární schopnosti.

I v letech příštích dočkají se nějací nešťastníci místo dovolené takovéto hrůzy. Chtělo by se mi lidem poradit, aby byli ve výběru cestovních kanceláří obezřetnější. Jenomže to bych si nesměl ve zprávách přečíst, že jedna taková podvedená klientka se šla na cestovku informovat na živnostenský úřad, než něco zaplatila. A tam jí sdělili, několik dní před bankrotem, že jde o seriózní firmu. Když nefungují instituce, je nám veškerá obezřetnost k ničemu.

A taky nevěřím, že krach firmy přijde jako blesk z oblohy, nečekaně, v okamžiku. K bankrotu vede různě dlouhá cesta. Majitel cestovky na pokraji bankrotu, když je seriózní, postará se - pokud to jde - zbylými prostředky o návrat svých klientů ze zahraničí, a hlavně, další zájemce o dovolenou nenabírá. Jestli ale ví, že se blíží krach firmy a přitom prodává další zájezdy, které už nehodlá uskutečnit, zavání to sprostým podvodem.

A podvod, na rozdíl od bankrotu, je trestný čin.

PRÁVO 1.září 2004