Tomuto šálení podléhají nejen velké strany, ale často i pidistraničky, které by měly být za každou radu vděčné. Co jim bude nějaký analytik či komentátor radit, když má bůhvíjaké motivy a nezná skutečnou situaci uvnitř strany? Jinak řečeno, v důvěrně známém prostředí stranického společenství se lze často vzájemným ujišťováním přesvědčit, že nahý král je vlastně dokonale oblečen.

Reakce Zdeňka Jičínského pod názvem Kde se Jiří Pehe mýlí  na můj článek Co všechno musí vyřešit Gross  není tedy překvapivá. Poslanec ČSSD konstatuje, že jsou mi problémy fungování velké strany cizí a že by mi prospěla zkušenost v nějaké straně. Jeho analýza je pěknou ukázkou již zmíněného "syndromu obležené bašty".

Hlavní tezí mého článku bylo, že ČSSD politicky ztrácí, protože je stranou ve stavu permanentní vnitřní války. Tento vnitřní chaos způsobuje menšinová skupina politiků, kteří zpochybňují většinová rozhodnutí a kroky své vlastní vlády. Záměrně píši v přítomném čase, neboť po nedávném vyslovení důvěry vládě až další závažné politické téma ukáže, zda v soc. dem. přechodně pohasly opoziční nálady, nebo zda stranická opozice jen sbírá síly před blížícím se jarním sjezdem.

Jičínský mou výtku odbyl tím, že vnitřní pluralita (socialistických) stran je přirozená, protože musí žít intenzivním ideovým životem. Opozici ve straně prý způsobil především sám Vladimír Špidla, když zablokoval zvolení Miloše Zemana prezidentem.

To je možná pravda, což ovšem jenom dokládá, že spory uvnitř ČSSD nebyly žádným projevem "intenzivního ideového života", ale docela neurvalého - navíc pavlačovitě předváděného - boje o moc a zájmy. Ohrožování vládních kroků i vlády politiky, které nejviditelněji reprezentoval Josef Hojdar, není žádným projevem intenzivního ideového života ČSSD. Praní špinavého prádla na veřejnosti a boj o moc nemají s intenzivním ideovým životem nic společného a volič to pozná.

Jičínský se ptá, jak je možné, že by taková menšinová skupina politiků mohla způsobit pád Špidlovy vlády? Docela jednoduše. Kdyby měla vládní koalice v Poslanecké sněmovně například 115 křesel, tito politici by dnes v ČSSD buď neměli vliv, nebo by ve straně skončili. Každopádně by se tak stalo za dob Miloše Zemana, jak by mohl dosvědčit třeba Jozef Wagner. V situaci, kdy má vládní koalice většinu jednoho hlasu, se ovšem nedá mnoho dělat, ani kdyby byli Špidla nebo Gross Zemanem.

Pokud hlasitá menšina "rebelů" zpochybňuje každé důležitější rozhodnutí vlastní vlády, dělá ze svého vlastního premiéra šaška. Znechucená veřejnost se příliš nezajímá, kdo má v takovém souboji "ideovou" pravdu, či zda strana údajně zradila tu či onu programovou tezi. Vidí stranu, která neumí vládnout, protože se v ní nerespektují většinová stanoviska.

Tato menšina Špidlu samozřejmě přímo nesvrhla. Pouze za vydatné podpory důchodce z Vysočiny pomohla vytvořit obraz strany, které mohli dát své hlasy v evropských volbách snad už jen ti nejskalnější příznivci. Panika, kterou tento volební výsledek způsobil, se pak zcela logicky obrátila proti Špidlovi.

Ten si jistě svůj díl kritiky zaslouží. Jeho počínání okolo volby prezidenta nebo nominace Miloše Kužvarta na post eurokomisaře bylo amatérské, jeho schopnost vysvětlovat svou politiku jakbysmet. Za propad strany jsou ovšem odpovědni mnohem více její vlastní političtí sabotéři. Pokud budou ve své činnosti pokračovat, ani tisíc článků o tom, že jde jen o projev "intenzivního ideového života" strany, nezachrání ČSSD od dalších zdrcujících volebních proher.