Aplaus z řad opozice, která expremiéra opravdu nemiluje, mohl být samozřejmě snahou o pozlobení Špidlova nástupce. A také je pravda, že i po odlivu příznivců zůstalo expremiérovi jádro skalních podporovatelů, byť nepatrné. Zajímavější než minulost je ovšem otázka, zda je Špidlova osobnost tím správným českým příspěvkem Evropě.

Jedno je jisté: po odchodu z čela české vlády a ČSSD se nezměnil. Stále přemýšlí v kategoriích nikoli regionů či republiky, ale kontinentu a celé planety. Jde do evropských struktur s jasnou představou, co se ve světě děje a jaké místo by měla mít Evropa. Je přesvědčen, že skutečná politická práce, která má smysl i pro Česko, se dá dělat pouze v Evropské unii.

Takové odhodlání k práci v nových podmínkách může být dobrým katalyzátorem eurokomisařské činnosti. Stojí však za to se blíže seznámit se Špidlovými názory - či spíše se k nim vrátit, protože byly známy již dříve a neprodělaly překotný vývoj.

Vladimír Špidla jde do Bruselu zachraňovat Evropu a Českou republiku. Toto tvrzení - jenom trochu přehnané - může u zbytnělé skupiny jeho českých nepříznivců vyvolat sarkastický smích: Doma se ukázal jako neumětel, a teď nás chce zachraňovat z ciziny? Někdo by mu měl říct, že o to ani nestojíme. A navíc - co nám hrozí tak strašného?

Připomeňme tedy Špidlovo vidění současného světa. Cítí se jako český vlastenec a zároveň přesvědčený Evropan - proto, že vidí jedinou šanci českého národa na přežití v rámci silné Evropy. Silné natolik, že bude důstojným partnerem, a ne vazalem Spojených států amerických, a dokáže odolat rostoucímu a nevyhnutelnému tlaku jiných světových dravců, v první řadě Číny a asijských tygrů.

Špidlova výchozí pozice je tvrdě neoptimistická. Současná Evropa mu připadá v mnoha ohledech až nebezpečně podobná starému Římu před jeho zánikem. Původní obyvatelstvo je zhýčkáno blahobytem a má nezlomnou tendenci zavírat oči před realitou, kterou určuje vzestup sil podobných antickým barbarům. Na pokusy státníků alespoň mírně utužit vadnoucí svalstvo evropské ekonomiky odpovídá lid zuřivými protesty pod heslem Chceme, aby všechno zůstalo jako dřív.

Nezaručená, ale nutně použitelná východiska z této krize jsou ve Špidlově pojetí několikerá a pro někoho si mohou protiřečit. Je to na jedné straně utužení spolupráce mezi Evropou a USA, protože jen společně přežijí nástup protivníků z jiných geopolitických oblastí. Ale zároveň se musí Evropa osamostatnit, k čemuž potřebuje výkonnou ekonomiku a silnou společnou armádu.

V oblasti, které bude v Evropské komisi šéfovat, tedy práce a sociálních věcí, Špidla rovněž balancuje mezi nutností ozdravění veřejných financí a z něj vyplývajícího přiškrcení rohu hojnosti se sociálními dávkami. Zároveň chce dohlížet na to, aby pravicové krácení výdajů nedohnalo chudnoucí vrstvy k násilné obraně, což by Evropu zcela rozložilo.

Bude záležet na tom, čím se vlastně v nejbližších letech stane rozšířená Evropská unie. Jestliže půjde cestou rozbrojů, kdy většina členských zemí bude vkládat hlavní úsilí v co nejprudší tahání národní deky na sebe, bude Špidla v takové společnosti k ničemu.

Pokud by se však Evropa vzchopila k budování společné státnosti, protože by její národy usoudily, že jsou ohroženy, pak bychom měli v Unii člověka, který je na tento vývoj připraven. Na tahu jsou tedy evropské procesy. Český příspěvek - viděno touto optikou - by nebyl podřadný.

Smůla je v tom, že starý Řím podlehl.

PRÁVO 27. srpna