Předvídatelná byla nejen vystoupení špičky koalice a opozice, tradiční byly i záběry na poloprázdný jednací sál, v němž se poslanci během projevů bavili mezi sebou, telefonovali nebo četli noviny.

Přímý přenos v televizi také měl obvyklé účinky: obzvláště poslanci ODS se vyžívali v desítky minut dlouhých projevech, aby na ně bylo dobře vidět a aby si je voliči zapamatovali. Měřeno racionálním metrem, žádná debata ani být nemusela. Zajímavý mohl být snad jen projev nového premiéra, pak stanoviska opozičních stran - a hlasovalo by se už odpoledne, bez prodlužování schůze do pozdních večerních hodin.

Přesto - ač bylo poslouchání parlamentní debaty víc než nudné, když se od řečnického pultu ozývala nejen fakta, ale i jejich demagogické překrucování zpřestřené nevtipnými pokusy o vtipné bonmoty - i z této trapnosti šlo vyvodit závěry o charakteru hlavních aktérů.

Byli celkem tři. Prvního, soc. demokracii, symbolizoval premiér Stanislav Gross. Jeho projev k programovému prohlášení byl špatný ani ne tak z hlediska obsahu, o němž se předem vědělo, ale po jazykové stránce. Premiérův řečnický styl byl zaneřáděn klišé a opakováním stejných slov v jedné větě. Málem se zdálo, že naplnění slibu zlepšit angličtinu ho odcizilo mateřské řeči. Efekt tedy nemohl být jiný než záporný.

Gross se zlepšil jen v závěru, kdy se představil více jako soc. demokrat než jako premiér, a o třídu zvedl výkon v polemické reakci na první výpady ODS. Tím dotvořil obraz soc. dem. jako údržbáře, který momentálně obývá společný dům a spravuje ho po svém - se dvěma dalšími kumpány a proti dvěma jiným. Pokoje a chodby nejsou v ideálním pořádku, ale skoro každý nájemník si našel nějaké místečko, údržbář se snaží dům zachovat v provozuschopném stavu a nyní se chystá tu a tam vyspravit chátrající budovu.

Druhý aktér se honosí pudy a chováním majitele nemovitosti. Je to ODS a nálada, kterou šíří, odpovídá stavu duše vlastníka, který už léta není ve stavu vzít věci v domě do svých rukou, rozehnat údržbáře a jejich klientelu a nastěhovat do místností lidi, které on uzná za hodné bydlení a kteří také dokážou zaplatit tučnou činži. Ostatní se o sebe mají postarat sami.

Třetí ze včerejších aktivních činitelů se dá přirovnat k profesionálnímu buřiči. Miroslav Grebeníček sice jen zopakoval své předchozí řeči, ale zato je má tak neměnné, že ho vlastně není třeba ani poslouchat. Majitel je prostě třídní nepřítel a údržbář je malý živnostník bez správného levicového cítění. Oba jsou ekonomičtí a sociální břídilové a společný dům jen ničí a plundrují.

Škoda že se včera Grebeníček nezmínil o ekologickém strojírenství. To je totiž prozatím jediný kladný bod, který ze sebe za dlouhé měsíce dokázal dostat coby odpověď na otázku, jaké že to recepty má KSČM na zlepšení stavu země. Historické zkušenosti s komunisty u moci však hovoří jasně: profesionální buřiči mobilizují lidi nejvíce ublížené a nejméně schopné uživit se sami, dávají jim moc nad schopnějšími a pak vypadá obrázek všude stejně - drahé interiéry, které instaloval majitel a udržoval údržbář, berou za své, špičky profibuřičů se stávají nejvyšší kastou a zbytku obyvatelstva dovolují, aby zaplnil nejen někdejší obývací pokoje a ložnice, ale také bývalé kamrlíky pro služky, kdežto sami ve jménu lidu obsazují apartmá.

Majitel, který nepochybuje, že patří k vyvoleným, a kvůli tomu ani nevidí, jak je občas hloupý; buřič, který hřímá, aniž věří, že jednou přijde den, kdy se postaví do čela mas bortících staré pořádky; a údržbář, který je symbolem průměru a žije podle hesla Žít a nechat žít - to jsou tři hlavní síly českého parlamentu léta Páně 2004. Přinejmenším do příštích voleb.

PRÁVO 25. srpna