Stále nejsou dořešeny a ukončeny restituce (viz snad věčné otazníky nad vydáním majetku církvím). A stále se ozývají velmi radikální hlasy - kdo v hospodě nikdy nezaslechl, že jsme měli "všechny komunisty pověsit"?

Bláto minulosti jako by bylo nesmytelné. Může to být tím, že "mycí prostředky", které si česká společnost v devadesátých letech vytvořila, prostě nezabraly. Vypořádání s minulostí tvoří tři základní kameny: lustrace, restituce a zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Kdo s nimi ale byl kdy spokojen? Komunisté a milovníci starých pořádků v nich viděli jen hon na čarodějnice; tato opatření naopak nikdy nestačila zastáncům tvrdých řešení.

Lustrační zákon: počátkem devadesátých let se zdálo svůdně jednoduché napasovat minulost do kategorií a šuplíčků, ale později se ukázalo - především v soudních procesech - že ve svazcích StB bylo mnoho lidí zapsáno neoprávněně. Kupodivu zákon toto prozření šťastně přežil. A přežil i rok 2000, ačkoliv už nemůže mít význam pro ochranu "slabé demokracie" před estébáckou infiltrací (jak se věřilo po roce 1989). Zákon tedy zůstává snad už jen jako symbol, jak jsme dodnes stateční proti poraženému nepříteli.

Restituce: asi stěží je lze označit za povedenou akci. Začaly už v roce 1990 bez jasného mandátu lidu a v rozsahu, který byl ve středoevropském prostoru zcela ojedinělý. Vracel se majetek např. i vnukům bývalých vlastníků. Restituenty mohly být i nomenklaturní kádry starého režimu. Vracel se ale i majetek, který nikdy ukraden nebyl (provozní budova Národního divadla řádu voršilek). Vracel se i majetek zabavený před únorem 1948; parlament a Ústavní soud otevřely Pandořinu skřínku přezkoumávání konfiskačních aktů podle poválečných dekretů prezidenta republiky.

Vracel se majetek i právnickým osobám, ale jen některým. Přitom ovšem např. za měnovou reformu v roce 1953 nebyl nikdo odškodněn - to nebyly ukradené peníze? Výsledek opět nikoho neuspokojil: lidovci, Lichtenštejnové, ale i někteří bývalí čs. Němci, dodnes někde vidí ukradený majetek, který ještě nebyl vrácen. Naopak mnoho lidí (autora v to počítaje) obtížně hledá spravedlnost v tak rozsáhlém vydávání veřejného majetku a v revizi poválečných konfiskátů.

Zákon o protiprávnosti komunistické režimu: měl ambice říci poslední slovo, tj. režim byl zločinný a basta. Popřením promlčení také měl otevřít možnost k potrestání zločinů z oné doby. A ještě jednou: nikoho to neuspokojilo. Zjistilo se, že "zločinci" již zemřeli. Pokud ne, důkazy proti nim zpráchnivěly. Někteří prostě žijí v blízkém zahraničí (Biľak v Bratislavě) a z vrcholných politiků do vězení šli jen nahodilí solitéři - Štěpán a nedávno Hoffmann.

 Druhý případ nedávno víceméně rozčílil KSČM, ojedinělost případů obou však daleko více rozčiluje ohnivé antikomunisty. Samo prohlášení režimu za zločinný pak nemělo žádné důsledky a samo o sobě bylo pochybné. Režim přece se neprojevoval stejně během celé své existence. Jistě, na počátku stalinisté sekali hlavy. Lze ale do jedné "zločinné" kategorie zavřít minulost stalinskou a realitu let šedesátých a sedmdesátých? A jak naložit s tragikomickým perestrojkovým režimem Milouše Jakeše & spol.?

Jistě vůbec nebylo možné najít nějaký zázračný prostředek, jak se s minulostí "srovnat" promptně a jednou provždy. Škoda však, že se po listopadu nepostupovalo s větším ohledem na konkrétní lidské osudy (lustrační zákon) či na veřejný majetek (restituce). Škoda, že se parlament pokusil složitou historii režimu odbýt frázemi o zločinnosti, navíc ještě ve formě zákona.

Vše snad bylo vedeno zásadou "ode zdi ke zdi"; masový konformismus se starým režimem byl vykoupen masovým konformismem s kroky, byť jen symbolicky protirežimními. Kromě minulého režimu tedy nyní potřebujeme kriticky zkoumat a pochopit i skutky politické reprezentace v 90. letech, jimiž se proti komunismu vymezovala.

PRÁVO 24. srpna 2004