Programové prohlášení je takové, jaké má být. Obsahuje pro voliče přitažlivé cíle, se kterými je možné bez problémů souhlasit. Nehrozí občanům nějakými drastickými škrty. Je dostatečně obecné, aby ho vláda nějakým způsobem mohla začít realizovat. Ulevit na daních je možné o deset či sto korun, ale i deset tisíc, ve všech variantách se jedná o snížení daní pro nemajetné vrstvy.

Navíc většina navržených opatření bude muset mít podobu zákonů. Protože jsem se současně v programovém prohlášení nic nedočetl o zkráceném legislativním procesu, ale spíše o potřebě dál jednat, nečeká se žádná drtivá legislativní smršť. Normální cesta od návrhu k zákonu pak trvá zhruba rok.

Pro skutečný osud vládního prohlášení bude rozhodující, nikoli co je v prohlášení napsáno, jako spíše to, zda si nová vláda a její předseda uvědomí pár faktů. Například: pokud koaliční strany po senátních a krajských volbách, ve kterých je patrně opět nečeká historické volební vítězství, začnou opět hystericky reagovat (zejména pokud v ČSSD opět zapějí vontskou píseň rebelie "Zemanovi pohrobci" s nulovým volebním potenciálem), nemusela se nová vláda sestavováním a sepisováním nějakého prohlášení vůbec obtěžovat.

Veřejné spory uvnitř koalice a speciálně uvnitř nejsilnější strany občané neberou jako demokratickou diskusi, ale feérii politických a pouze o své zájmy dbajících klaunů, kteří nevědí co s vládní mocí a kterých je třeba se dosti rychle a definitivně zbavit. Pro získání voličských hlasů a podpory nestačí ani něco někomu přidat. Tisíc korun pro důchodce a dva tisíce na dítě, které v červnu dostali penzisté a mladé rodiny od Špidlovy vlády, v eurovolbách nepomohly. Vliv přídavku na pastelky bych proto nepřeceňoval.

Pro získání voličských hlasů a občanské důvěry nestačí ani odhodlání zahájit penzijní a zdravotní reformu, jak si myslí od života odtržení analytici. Voliče by spíše zajímaly veřejně oznámené a garantované mantinely těchto reforem, kam až která strana hodlá jít. Naproti tomu škrty v sociálních dávkách, pokud opravdu postihnou skupiny, které pracovat spíše nechtějí, rozhodně nevyvolají občanský nesouhlas. Takoví lidé navíc, i kdyby jim denně sypal Zdeněk Škromach z rohu hojnosti, k volbám ani nechodí.

O tom, zda se vládní koalici podaří udělat si z programového prohlášení svůj volební program (protože snaha neodejít do politického záhrobí a neobliby byla hlavním motorem pádu předchozího kabinetu), ale především rozhodne, jestli vláda začne konečně přijímat konkrétní byť drobná opatření, která lidé pocítí jako určité zlepšení svého života.

Důležité proto bude, zda se podaří například rychle zajistit jednotný výklad zákona o DPH. Nebo prosadit bankrotový zákon, aniž by se do něj každá z vládních stran pokoušela nacpat svoje změny podle zájmů jim blízkých kruhů. Pokud kývnutí zaměstnavatelům na zrušení výpovědních lhůt v zákoníku práce bude provázeno povinností vyplatit tučné odstupné, nebudou to brát zaměstnanci rovněž jako křivdu.

Větší hrozbou pro osud vládního prohlášení než jeho obecnost, která je občas i výhodou, je spíše koalice samotná. Dva roky její existence potvrdily silné tendence zabývat se především řešením problémů, které si nad rámec programu sama dobrovolně a zbytečně vyrobí. Aféra s úředníkem - policistou Přibylem, která se nakonec jakžtakž zvládla, je něco jako varovné zazvonění. Vyslyší ho koaliční i premiérské uši?

PRÁVO 23. srpna 2004