Premiér i vedoucí úřadu měli předpokládat, co se může stát. "Tu poznal, že chybil, ten nebohej civil, ten, kterej se jmenoval Emanuel Přibyl," zpívá se ve staré pražské odrhovačce. Pavel Přibyl dnes lituje, že nebyl na správné straně. Nehájí se však příliš chytře, když říká, že před patnácti lety se nezvolilo řešení zastřelit komunisty, policisty, vojáky a soudce, ale posuzování individuálního pochybení. Takto mluvit mohu leda já, který mám v zádech tři roky kriminálu a na devadesát zásahů StB proti mně a mé rodině.

Dodávám, že jsem neusiloval o pád minulého režimu v zájmu disidentů, ale proto, aby se všichni občané zbavili strachu, nenutili se přetvařovat a aby se všem otevřely možnosti důstojného života a uplatnění jejich tužeb a schopností. Včetně těch, které nenapadlo, že by se mohli dožít lepšího světa a v absurditě minulého režimu se snažili najít si alespoň něco, co by jejich životu dávalo smysl.

Vstupovali proto do institucí, bez jejichž legitimace by neměli ani tuto šanci: do Svazarmu, odborů, komunistické, lidové a socialistické strany, hráli v divadlech a bádali ve vědeckých ústavech nebo vstoupili do armády a policie, kde fotbalisté a hokejisté (naši slavní mistři Evropy a světa) dostávali důstojnické nárameníky a kde občas mladí lidé, vyrůstající za normalizace, mohli dělat "atletiku a především fotbal". Listopad je osvobodil.

V roce 1991 se skupina amerických podnikatelů podivovala, proč se zbavujeme kádrováním lidí, kteří se nedopustili zločinů: buď budou konečně prospěšní společnosti, nebo jako neschopní nohsledi bývalého režimu zkrachujou.

Premiér teď bude zjišťovat, zda Pavel Přibyl, nebo policajti podléhající jeho velení někoho mlátili. Pokud Přibylova jednotka pouze zajišťovala vstup na Václavák tu z Jindřišské a jiný den z Opletalovy ulice, někdejší velitel roty by se vlastně nedopustil ničeho jiného, než že se nevzepřel rozkazům. Když je plnil jen v takové míře, aby nebyl vyvržen mezi disidenty, nechoval se jinak než naprostá většina jeho spoluobčanů. Bydlel jsem u Václaváku a mohl sledovat tam i v okolí, co se tu týden dělo.

Kromě "mlátiček" se v sousedních ulicích potloukaly skupiny policajtů, kteří svým chováním dávali najevo, že s tím nechtějí mít nic společného. Nevím, zda mezi ně Přibyl patřil. Nejde však o jednoho bývalého policajta. Ten zůstane, odejde dělat kriminalistu nebo - pokud nemluvil pravdu - se zaslouženě vytratí do soukromí.

Vtírá se však otázka, proč právě tento případ a proč právě teď. Mnohé případy podobné nevadily. Místo toho byl alibisticky přijat dodnes prodlužovaný lustrační zákon, skvrna naší demokracie, který místo posuzování odpovědnosti jednotlivců zavedl celé skupiny občanů druhé kategorie a využitím pochybných seznamů StB uchovává patnáct let její vliv. Zřídili jsme úřad na ponižování tisíců státních úředníků bezpečnostními prověrkami pod záminkou, že je třeba zajistit dodržování tajností, většinou banalit, které jsou stejně téměř vždy vyzrazeny.

Kdekdo straší, že vláda, která ještě nezačala pracovat, se s obtížemi a bez výsledků možná protluče k příštím volbám za dva roky. Mnohá média se nesnaží o objektivní obraz společnosti a politiky, ale zpochybňují téměř vše. Lze se pak sotva divit, že v nihilistické atmosféře a při neustálém vyvolávání napětí ve společnosti nepřijde k volbám ani třicet procent lidí.

K demoralizaci přispívá i cynický způsob "vyrovnávání s minulostí", ale i s přítomností. Před Úřadem vlády demonstrovali většinou slušní, idealističtí, osvobození lidé, z nichž většina nepatřila k někdejším disidentům. Avšak přimísili se i takoví, kteří už patnáct let hlásají patologickou nenávist. Jsou to charakterově stejné typy jako ti, kteří se podíleli na ničení a týrání lidí před půl stoletím. Svědčí o našich svobodných poměrech, že své sklony nemohou uplatnit jinak než zahořklým poštěkáváním a udavačstvím.

Složitost situace vystihl před demonstranty Pavel Dostál: Je-li jmenování Přibyla absurdní, pak bychom museli vnímat jako stejně absurdní, že prvním předsedou Federálního shromáždění po listopadu se stal Dubček, který v roce 1969 podepsal pendrekový zákon (v nesmyslné iluzi, že tím něco zachraňuje), že předlistopadový ministr Čalfa se postavil do čela první demokratické vlády a výrazně tak přispěl k nekrvavé změně režimu (ne náhodou, protože už v lednu 1989 odmítl za ještě komunistickou vládu sepsat nový pendrekový zákon) a za stejně absurdní, že mezi dnešními demonstranty jsou lidé, kteří v roce 1977 podepisovali antichartu.

Dodejme, že maďarský komunistický ministr zahraničí Gyula Horn otevřel železnou oponu, někdejší komunistický ministr Kwasniewski je uznávaným partnerem v NATO a v Evropské unii a Joschka Fischer se v mládí rval s policajty.

Bertold Brecht kdysi řekl, že nelze vyměnit národ. Patnáct let po listopadu už je třeba přestat se neustále rýpat v minulosti, zjišťovat, zda kolaboroval více člen Svazarmu nebo člen SČSP, primář, který vstoupil do KSČ, aby mohl léčit své pacienty, nebo inženýr, kterému se podařilo vstoupit k lidovcům jako uznané součásti Národní fronty. Pokud se někdo provinil, musí nést odpovědnost alespoň symbolickou, třeba jako Karel Hoffmann.

Je čas soustředit energii osobní i celospolečenskou na to, jak se prosadíme v prostoru Evropské unie, který se před námi otevřel. Stížnosti na minulost a kňourání nad přítomností nám nepomohou. Jak řekl Thomas Friedman: Optimismus není iluze ani stav mysli. Je to strategie úspěchu.

Autor byl polistopadovým čs. ministrem zahraničí

PRÁVO 21. srpna 2004