Foldyna pracoval jako referent osobního oddělení, když si pro něj přišla StB v rámci akce, při které pásla po údajných kolaborantech s gestapem z období okupace. Bez jakéhokoli obvinění byl Foldyna držen za mřížemi, přičemž jeho rodina o něm neměla žádné informace. Podle oficiální zprávy nakonec spáchal sebevraždu, od dozorce si prý půjčil nůž a prořízl si hrdlo.

Po revoluci se jeho syn začal domáhat soudní rehabilitace, ale narazil. Justice totiž konstatovala, že StB vyšetřovala události z dob okupace, a proto na případ nelze použít zákon o soudních rehabilitacích, který se týká až období let 1948 až 1990.

Soud: Bylo to protiprávní i tehdy

Podle soudce zpravodaje Jana Musila soudy svým formalistickým přístupem vzaly synovi šanci očistit jméno svého otce. „Ačkoli lze určitá fakta týkající se vyšetřování zjistit jen útržkovitě, lze konstatovat, že postup StB byl v rozporu nejen s dnes uznávanými standardy lidských práv, nýbrž i s právními předpisy platnými v té době,“ upozornil Musil s tím, že StB se nepochybně dopustila i zametání stop.

„Je podstatné, za jaké skutky byl člověk skutečně postihován, nikoli jen to, jak tyto skutky byly formálně posouzeny v době stíhání. Lze se domnívat, že nezákonné stíhání bylo vedeno ideovými a politickými zájmy tehdejších orgánů státní moci, které usilovaly o postižení domnělých politických odpůrců,“ dodal Musil.

„Konečně se to někam posunulo, před rokem 1990 nebyla žádná šance ten případ otevřít. Otec byl oficiálně odvolán z dovolené na služební cestu, a když jsme se s ním s bratrem loučili, bylo to naposledy, co jsme ho viděli. Netuším, co proti němu měli. Chci jen očistit jeho jméno, jsme přesvědčení, že to byl slušný člověk,“ řekl po verdiktu syn Albert Foldyna mladší.