Ze všech 854 tisíc dětí základních škol se to v minulém školním roce stalo jen 38 školákům. A to jsou mezi ně započítány také třeba děti přistěhovalců z ciziny, které byly původně zařazeny do neadekvátně nízkého ročníku.

Jedním ze skokanů je také Jakub Ježek z Prahy. Jeho matka Silvie věděla, že při nástupu do první třídy už umí sčítat a odčítat do tisíce, ale netušila, jak moc je učenlivý.

„Šli jsme kolem výlohy a viděli jsme tam slevu 20 procent. Vysvětlili jsme mu to a hned začal počítat, kolik je 20 procent z 500. Podívala jsem se do učebnice a viděla na stránkách ‚Hurá, už umím počítat do šesti‘,“ popsala Právu Silvie.

Nejdřív zděšení

Téhož dne předčítala pohádky, a když už byla unavená, vzal si knihu Jakub a k jejímu překvapení přečetl odstavec. To byl poslední impuls, aby zašla za třídní učitelkou, aby se poradila, co s Jakubem dělat. První reakcí prý bylo zděšení.

Ředitel školy v Korunovační Tomáš Komrska nejprve nabízel přestup na školu, kde s nadanými dětmi pracují. Ale nakonec se všichni dohodli na přestupu do vyššího ročníku.

Ježkovi měli štěstí. Ředitel se snažil vyjít vstříc a i ostatní pracovníci byli ochotni se zapojit do mnoha hodin konzultací. Komrska sehnal i zkušeného psychologa, který Jakuba studoval a strávil třeba i několik hodin při jeho pozorování v domácím prostředí.

Péče o zvlášť nadané se děje ojediněle. Učitelé to neumějíBohumil Kartous, společnost EDUin

Nakonec napsal podrobnou instruktáž, jak s ním pracovat. Jakub ale nemohl přeskočit o ročník výš, aniž uměl psát. Na některé předměty docházel do 2. třídy, základy jiných předmětů pochytával v 1. třídě. Nakonec zvládl rozdílové zkoušky a další rok nastoupil do 3. třídy.

Jeho nová třídní učitelka byla sice skeptická vůči tomuto kroku, ale nakonec uznala, že vše zvládl bez problémů. Do třídy zapadl, protože nové spolužáky už znal. I tak se ale prý v hodinách občas nudí, protože látku vstřebá napoprvé, zatímco ostatní musí procvičovat. Učitelka mu občas dává práci navíc, třeba sudoku.

Záleží na úrovni učitelů

Václav Fořtík z Centra nadání tvrdí, že záleží na škole a na úrovni učitelů, jestli jsou schopni rozvíjet nadané žáky. Podle něj existuje také spousta podkladů pro práci jak s postiženými, tak nadanými.

„Pokud je učitel naladěn tak, že je bude používat, pak se postará i o nadané dítě. Děti mohou dostat individuální vzdělávací plán, teoreticky je možné strašně moc věcí, ale v reálu se to neděje,“ řekl Právu Fořtík.

Ani on však nedoporučuje přeskočit ročník, protože často jsou děti nadané jen jedním směrem a pak v jiném pokulhávají.

Vyhledávat specializované školy by měli spíše rodiče předškoláků. Podle Fořtíka se v každém regionu nějaká najde. Ve specializovaných školách je však riziko, že nadané děti zde budou vyrůstat ve vakuu, aniž by poznaly pomalejší vrstevníky.

Je to jednoznačně vyšší nárok na učiteleTereza Martínková, ředitelka školy

Základní škola Curie v Praze 1 sbírá zkušenosti se vzděláváním nadaných dětí od roku 2006. Kmenové třídy jsou po 30 žácích a nadaní tvoří zhruba polovinu. Na část výuky odcházejí do kroužků po 15 dětech, kde se jim věnují proškolení učitelé.

Nejprve probírají češtinu a matematiku, později přicházejí předměty 2. stupně jako třeba informatika. „Zbytek třídy má prostor na procvičování a vyniknout může také někdo, kdo by s těmi ostatními nevynikl,“ popsala Právu své zkušenosti ředitelka školy Tereza Martínková.

Podle ní většinou už v první třídě mají nadané děti vyšší znalosti, ale třeba pokud jim nejde čeština, zůstávají s ostatními.

I ostatní školy mají dost nástrojů na rozvoj talentů, ale záleží na chuti. „Je to jednoznačně vyšší nárok na učitele,“ řekla Martínková.

Bohumil Kartous ze společnosti EDUin, která mapuje trendy ve vzdělávání, se domnívá, že běžným školám chybí systémová podpora.

A co průměr?

„Vím, že péče o zvlášť nadané se děje ojediněle. Učitelé to neumějí, ani nejsou podporováni. Hodně záleží na řediteli. Školy talent buď nerozpoznají, anebo se k němu chovají stejně jako k ostatním,“ řekl Právu.

Jenže učitelé podle něj mají problém odhalit i individuální potřeby průměrných žáků, natož pak těch „komplikovaných“.

„Většina škol využívá stále frontální výuku, která vychází z toho, že učitel stojí přede všemi žáky a očekává od nich stejné výsledky a hodnotí, jak jsou schopni reprodukovat jeho vlastní představu o tom, co se mají naučit. Učitele na pedagogických fakultách nikdo nepřipravuje, že by měli indikovat jejich nadání a talent a směřovat k jeho rozvoji,“ dodal Kartous.