Chceme žít lépe, chceme více spotřebovávat, potřebujeme tedy více energie - ropy, zemního plynu, uhlí a elektřiny. A kruh se uzavírá - objemy vypouštěných skleníkových plynů nemohou nerůst. Navíc se rýsuje hrozba, že fosilní paliva v historicky krátké době, možná ještě v tomto století, dojdou.

Racionální úvahy o tom, kde v budoucnu chceme získávat energie, především elektřinu, zatím scházejí. "Spalovat uhlí je škoda, a navíc přitom ohrožujeme klima!" říkají jedni. "Využití uranu je nebezpečné! Vzpomeňte na Černobyl!" navazují jiní. "Nejlepší jsou obnovitelné zdroje!" hlásají třetí, jejichž argumenty o ekologičnosti popírá nespolehlivost a vysoká cena. "Dobrá, přejděme na zemní plyn!" kontrují další, jako by nevěděli, že jeho momentální relativní dostatek, stejně jako nízká cena, nebude trvat věčně.

V této chvíli předstupuje před Spojené státy a vlastně celý svět prezident Bush s vizí vodíkového hospodářství, které nahradí stále dražší ropu a zemní plyn. Že i tady jsou nutné počáteční vysoké investice? Podstatně důležitější je, že na výrobu vodíku jsou zapotřebí velké zdroje elektřiny - a zase se vracíme o odstavec zpátky.

Vypadá to jako začarovaný kruh. Že by skutečně neexistovalo východisko?

Nemyslím. V každém případě je třeba odhodit ideologie všeho druhu (proobnovitelné, projaderné, prouhelné či proplynové), začít šetřit a s nohama na zemi přemýšlet, jak dál.

V nejbližší budoucnosti se skutečně nerýsuje nový zázračný zdroj energie, jenž by negativně neovlivňoval životní prostředí. Ještě dlouho tedy bude nutné snažit se optimálně skloubit využití všech zdrojů nám dostupných, tedy i ekologicky šetrné spalování fosilních paliv a důsledně zabezpečené využití jaderné energie.

Hlavně bychom si ale měli zcela vážně uvědomit, že nemáme moc času. Spotřeba elektřiny u nás i ve světě stále roste a ještě naše generace se snadno může dočkat toho, že se nám energie nebude dostávat - i kvůli dnešním ideologickým předpojatostem typu "nestavte na mém dvorku" nebo "nestavte nic, nikde a nikdy". Začněme tedy seriózní veřejnou debatu o tom, jaké energetické dědictví zanecháme svým potomkům a prapotomkům. Mluvme o všem - výhodách i nevýhodách toho kterého zdroje, aniž bychom jej a priori odmítali.

Pomůžeme tím sobě i planetě, ze které se nemáme kam odstěhovat. Nemluvě o tom, že bych se z ní ani stěhovat nechtěl, protože je stále ještě krásná.

Autor je vedoucím reaktorového bloku Jaderné elektrárny Temelín

PRÁVO 16. srpna