Oba debatéři reprezentují novou nastupující generaci politiků. Chtělo by se říci "konečně", kdyby ovšem dali zapomenout na své předchůdce. Jenže oni nedali. Stanislav Gross je jistě ve srovnání s Vladimírem Špidlou mediálně nesrovnatelně obratnější a, nebojme se termínu ze showbyznysu, i přitažlivější. Jenom kdyby z jeho kulatě plynoucího projevu stálo za to zapamatovat si nějakou zásadní myšlenku. Připouštím ovšem, že jeho lehce upravená vizáž s chybějící koketní čupřinou do očí ho potřebně postaršila.

Mirek Topolánek se dopustil trapné a u šéfa odpovědné opoziční strany nepřijatelné neznalosti, když Grossovi doporučoval, aby jeho vláda smetla starou vládou připravovaný rozpočet ze stolu a konala podle rozpočtového provizoria, dokud Grossova vláda nevypracuje rozpočet nový. "Falešný a prázdný Topol" (proslulá slova Václava Klause) zřejmě vůbec nezaregistroval, že po vstupu Česka do EU v květnu změnily se okolnosti natolik, že rozpočtové provizorium podle "předvstupového" rozpočtu není možné, pokud nechceme páchat harakiri.

Stanislav Gross příležitosti využil, do Topolánkovy ranky nasypal pepř, dovedu si však představit, jak by s touto nevědomostí naložil Špidla, o Zemanovi ani nemluvě. Na druhou stranu nechráněné hrdlo Gross Topolánkovi nastavil připuštěním možnosti, že ne všechny koruny, získané z jedněch z posledních privatizací, poputují do fondu důchodové reformy. Bude to zatraceně obtížný manévr a každá koruna přitom bude dobrá.

Osobně mne však premiér Gross znechutil obhajobou Pavla Přibyla, kterého sám jmenoval do funkce šéfa úřadu vlády. Rota Pohotovostního pluku SNB, které Přibyl velel, mlátila totiž podle svědků v lednu 1989 na Václavském náměstí v Praze demonstranty proti komunistickému režimu, a přesto dostal bezpečnostní prověrku. Morální aspekt celé věci přitom dostal na frak.

PRÁVO 16. srpna