Mám za to, že tyto expresivní charakteristiky zamlžují skutečné vnitřní problémy soc. dem., a tak vlastně znesnadňují jejich pochopení. Korunu těmto laciným radikálním soudům nasadil Jiří Pehe v článku "Co všechno musí vyřešit Gross" (Právo 4. 8. 2004). Píše v něm o "menšinové skupině soc. dem. politiků", kteří zpochybňují rozhodnutí, na kterých se shodne většina strany a kteří způsobili pád Vladimíra Špidly. Gross,chce-li uspět, má podle něj pouze jednu možnost: "Jestliže tato politická menšina nepřestane rozvracet ČSSD, jedinou Grossovou šancí na vlastní politické přežití a obnovu silného postavení ČSSD je těchto politiků se zbavit."

Pehe prokazuje, že mu jsou problémy fungování velké strany cizí. Vlastní zkušenost z činnosti v nějaké straně by mu zřejmě prospěla. Nejprve základní otázku. Jak je možné, že menšina soc. dem. politiků mohla způsobit pád Špidlovy vlády? Chce snad říci, že se jí podařilo zmanipulovat většinu členů ÚV ČSSD, který rozhodoval o důvěře Vladimíru Špidlovi? Kdyby měla takovou moc - Pehe její členy nejmenuje, jen obecně říká, že někteří patří do politického důchodu, jiní do KSČM -asi by prosadila orientaci na menšinovou vládu, nikoli na pokračování v dosavadní stranické trojkoalici. Rozhodování ÚVV bylo opravdu demokratické a jeho výsledkem bylo vyslovení nedůvěry většiny jeho členů Špidlovi jako předsedovi strany.

Pehe, který vnitřní dění a pohyby v soc. dem. sleduje zvenčí, považuje zřejmě za nicotnost hlubokou trhlinu, jakou bylo pro většinu členů soc. dem. oddělení Špidly od Zemana a následné zmaření jeho prezidentské volby. V tom však byla hlavní příčina oslabení důvěry ke Špidlovi uvnitř soc. dem., jež postupně, když on sám v tomto ohledu nebyl schopen přiznat žádné své pochybení a korigovat své chování, vyvrcholilo na červnové schůzi ÚVV. Pehe může jistě tvrdit opak. Faktem však zůstává, že se tak stalo a že to bylo důsledkem demokratického rozhodnutí většiny členů ÚVV, nikoli nějaké menšiny soc. dem. politiků.

Když Pehe píše o "obrazu rozhádané strany, která je ve stavu permanentní vnitřní války", jen potvrzuje můj soud o povrchnosti jeho posuzování dění v soc. dem. Socialistické strany, pokud nechtějí zcela propadnout pragmatickému oportunismu každodenní politiky, musí žít intenzívním ideovým životem a v něm hledat odpovědi na rozporné problémy, jež jsou spojeny s fungováním soudobého kapitalismu, globálně, v EU i v jednotlivých zemích.

V takovém tříbení názorů a postojů a v permanentní ideově politické diskusi je zdroj síly a životaschopnosti každé strany a zprostředkovaně i její důvěryhodnosti. Pokud se v ČSSD kriticky a s despektem mluvilo o její nejednotnosti a rozhádanosti, vznikala právě z osobního sporu Špidly se Zemanem. Právě proto, že šlo původně o osobní spor, jehož podstatu většina členů a příznivců soc. dem. nechápala, otravoval vztahy uvnitř strany, poškozoval její vnitřní jednotu a v důsledku toho oslaboval i její akceschopnost.

Jednání ÚVV z června a jeho následná červencová jednání, jež rozhodla o pověření Grosse řízením strany a zmocnila ho k jednání o nové vládě, uvolnila cestu, aby se soc. dem. mohla postupně této zátěže zbavovat a začít demokratičtěji fungovat. Nebude to jednoduché, ale je to možné. Tyto ozdravné procesy by se měly výrazně projevit na příštím sjezdu ČSSD na jaře 2005. Dobré fungování Grossovy vlády by k tomu mohlo značně přispět.

PRÁVO 12. srpna