Pondělí bylo uprostřed politických okurek dnem Hoffmanna a hrstky jeho příznivců, kteří si svých deset minut slávy náležitě vychutnali. Nejde však nezmínit fakt navýsost banální, který ale kvůli tomu nepřestává být pravdivý: Hoffmann a jeho parta na sto procent využili svobody slova, kterou sami tvrdě potlačovali. Jen blázen by si mohl představit, že by v dubnu 1989 oba programy televize a ústřední tisk věnovaly hlavní pozornost nástupu Václava Havla do téhož vězení a reprodukovaly jeho slova o vykonstruovanosti rozsudku.

Shoda jmen trochu svádí zařadit pondělní scénu se zpěvem Internacionály před basou do groteskního světa, který ve svých dílech vytvořil jiný Hoffmann, a to Ernst Theodor Amadeus, německý umělec z 19. století. Vskutku je z hlediska zdravého rozumu těžko pochopitelné, že do žaláře jde jako jediný ten, který nechal 21. srpna 1968 vypnout rozhlas a televizi, přičemž větší ryby, které pomáhaly invazi, stále plavou na svobodě.

Také tisková konference v sídle KSČM - na níž zněla ujištění člověka, jejž táž strana v roce 1990 ze svých řad vyloučila, že zůstává komunistou do konce svých dnů - v kombinaci s existencí zákona prohlašujícího komunistický režim za zločinný, vyvolala hned v pondělí logický dotaz, který mi ostatně přišel z Polska: jak to, že KSČM může dál vyvíjet činnost?

Toto klubko je nutné rozplétat postupně. Místopředseda komunistů Jiří Dolejš už v pondělí rezolutně prohlásil, že aktivity lidí, kteří Hoffmanna demonstrativně doprovázeli až k branám Pankráce, jsou aktivitami občanskými, nikoli politickými. A že strana jako taková k této věci nikdy žádné usnesení nepřijala. Dolejš šel ještě dál a za sebe řekl, že považuje za nepřípustné zpochybňovat pravomocný rozsudek. To je jedna nit.

Jenže v protisměru se natáhla jiná, doslova červená: rozsudek je nespravedlivý, proces byl zpolitizován na příkaz Václava Havla a ÚDV. Občanský nesouhlas? Ano, ale jen do chvíle, kdy těmto občanům poskytla své prostory KSČM a mezi nimi se na předních místech ocitli místopředseda strany Václav Exner a šéfka pražské organizace Marta Semelová.

Nelze tedy hovořit pouze o tom, že Hoffmann chtěl vykřičet do světa přesvědčení, že opravdovými bojovníky za věc pracujícího lidu byli Gustáv Husák, Vasil Biľak, on sám a další - a ne nějaká zpotvořená KSČM. Exner se Semelovou totiž svou přítomností nepřímo dali Hoffmannovi za pravdu. Nejsou to ale jen žabomyší války komunistů různého zabarvení, které by jiní lidé měli ignorovat? Myslím si, že ne.

Lidstvo ve svých dějinách stále hledá stav, kdy by bohatí nebyli až nechutně bohatí a chudí nechutně chudí do té míry, že by bohaté pobili a vznikl by chaos. Vladimír Špidla to vyjádřil ve slovech k podnikatelům takto: "Chceme, abyste měli jistotu, že vás vaši zaměstnanci nenapíchnou na plot vaší vily." Jenže soc. demokracie nejen v Česku momentálně neví, jak bublající sociální napětí zmírnit.

Komunisté se u nás řadí k levici a stále, i když vzhledem k vývoji v jejich straně čistě formálně, mají možnost přispět se svým řešením. Vzpomínaný Jiří Dolejš nebo Miloslav Ransdorf by uměli pohovořit o moderních levicových návrzích. Jenže dokud se bude v sídle KSČM okatě podporovat duch Gustáva Husáka, bude tato strana jen falešnou veličinou, která spolu s bezradností ČSSD přispívá k tomu, že bohatí i chudí budou dál hromadit - jedni kapitál, druzí nenávist.

PRÁVO 11. srpna 2004