Z časů své školní docházky si totiž pamatuji matematiky hned tři. Nejprve to byla to nepříjemná nutnost naučit se sčítat a odčítat čísla od jedničky do stovky a zvládnout malou násobilku. Následovala matematika trojčlenek, jednoduchých rovnic a zlomků, ale především matematika slovních úloh, nutících žáčka logicky myslet a tvořivě uplatňovat nabiflované algoritmy.

Když došlo na úlohy obzvláště vypečené, bylo to malé dobrodružství logického myšlení, a kdo měl navrch dobrého učitele, musí mít na tento způsob matematiky až do stáří ty nejlepší vzpomínky. Nakonec přišla matematika divně sebestředná, vyvolávající odpor většiny žactva, která kupříkladu v průniku roviny komolým kuželem shledávala úlohu právě tak obtížnou jako nepotřebnou.

Není tedy asi divu, že prakticky v každém z nás - kromě matematických fanatiků - přežívá jistý odpor k matematice, nebo přinejmenším k části toho, co jsme byli v hodinách matematiky nuceni se učit. Když však občas musím poslouchat, jak se někdo z dospělců chlubí matematickou negramotností a antitalentem, nutí mě to k úvaze, zda ten někdo pohořel až na kuželosečkách, nebo už na logice.

Ale třeba se tím zrovna nechlubíme, většina z nás měla ve škole s matematikou občas potíže a náš postoj je tedy zaujatý a nespravedlivý. Měli bychom však ctít fakt, že velmi podstatnou část výuky tohoto předmětu tvoří výcvik logického myšlení - a že to je jediný školní předmět, který logické myšlení vyžaduje. Proto je také matematika svým způsobem nenahraditelná.

Po mém soudu tedy k maturitě patří - nejlépe však pod podmínkou, že se na středoškolské úrovni obejde bez deskriptivní geometrie a jiných fajnovostí, které se jistě lépe hodí na matematicko-fyzikální fakultu. A kdyby kvůli tomu měly být místo tří povinných maturitních předmětů čtyři - žádná hrůza. Maturita není zdaleka tak strašná, jak se traduje.

Ostatně kdybych měl soudit podle toho, jak matematicky vzdělaní studenti a absolventi technických oborů zoufale zápolí s češtinou, je to zřejmě zkouška velmi nenáročná.

PRÁVO 9. srpna