Tyhle čisté city totiž v poslední době dostávají jednu facku za druhou. Korupční aféra v české kopané vybuchla dalšími sedmnácti jmény úplatných rozhodčích a funkcionářů, na tapetě je žižkovská Viktorka a další výbuchy můžeme očekávat téměř s jistotou.

Během letošní dovolené v zahraničí (v Portugalsku se zrovna hrálo o evropský titul) jsem byl několikrát hrdopyšný na svou státní příslušnost. Kvůli fotbalu. Neznámí lidé se dávali se mnou spontánně do řeči, jakmile zjistili, odkud jsem. Ostatně, hra našich reprezentantů byla potěchou nejen pro jejich oči.

Je to tedy vlastně zázrak, že oku lahodící fotbalové květinky jako Poborský, Nedvěd a ostatní mohly kdysi vyklíčit z takového korupčního hnoje (českého fotbalového prostředí), jaký teď musí policie vykydávat. Jako občasného turistu mě jen utěšuje, že korupce v české kopané nebude mít, doufám, v zahraničí ani procento ohlasu, jakému se těšily výkony reprezentantů.

Funkcionáři klubů už léta hořekují nad bídnou návštěvností. Fotbal v Česku netáhne diváka, jak by táhnout mohl, a nelze se vymlouvat, že jde o jev celoevropský. V Anglii, v Itálii, ve Španělsku i ve Francii mají většinou stadióny zaplněné. Úrovní fotbalové hry u nás a jinde to sice bude také, ale ne tak zcela. To bychom si v hodnocení UEFA nestáli mezinárodními výsledky tak dobře. Docela ale dovedu pochopit českého fotbalového diváka, který i bez policejního vyšetřování a následných skandálů, jen podle výkonů rozhodčích, vida je na vlastní oči, je znechucen sportem, v němž výsledky se dohadují mimo hřiště pomocí bankovek smotaných do ruličky.

Na sportovní utkání přece chodíme i kvůli katarzi, vnitřní očistě, když prožíváme drama sportovního zápolení, které fyzicky většinou nejsme schopni svépomocí realizovat. Chodíme se tam dívat na souboje talentů věříce, že o výsledcích rozhoduje vedle štěstí momentální forma, profesionálně načasovaná, a hlavně tvrdá práce v tréninku.

Český fotbalový divák možná ani nepotřebuje číst v novinách palcové titulky o korupčních aférách, aby z dění na hřišti, především z výkonů rozhodčích vytušil, že se před ním odehrává drama ani ne tak sportovní jako nechutně kšeftařské. Lze se mu pak divit, že se do hlediště nevrací?

Vůbec bych se nedivil, kdyby aktuální úplatkářské aféry srazily oblibu fotbalu u domácího diváka až do suterénu obecného zájmu. Ty chudáky hráče, kteří v tom nemají prsty, lze jen politovat, až budou kopat do míče před prořídlým obecenstvem. Jenže co dál? Úplatní rozhodčí jsou odstaveni od zdroje. Nějací noví přijdou na jejich místa. A do mysli se vtírá otázka: budou lepší, s odolnějšími charaktery? Vůbec si netroufám odhadnout, jak dlouho budou noví rozhodčí odolávat svodům zatím neusvědčených bafuňářů. Nějaký čas jistě - než ten ostudný rozruch utichne.

Zdrojem mého pesimismu je hrozba daleko horší, nefotbalová: byla-li korupce odhalena ve sportovním odvětví, v prostředí, kde se čisté zápolení předpokládá coby mravní zákon, kolik je jí kolem nás v oborech méně atraktivních, na něž není tak každý týden vidět? Sklon ke skepsi mě nutí k přesvědčení, že kdyby vláda chtěla svůj slib boje s korupcí naplnit, musela by počet příslušných odborníků tak zpateronásobit.

PRÁVO 7.srpna 2004