Jako by třeba sestra ministra zahraničí šéfovala jednu z ambasád, kam se z centra rozdělují na rekonstrukci velké peníze. Jako by se bratr ministra zemědělství ucházel o státní dotace na pěstování pšenice. Jako by babička ministra obrany řídila fabriku na padáky a přihlásila svůj model do konkursu... Přitom příbuzensko-profesní střety už daleko menšího kalibru dovedou přinutit členy vlád v civilizovaných zemích, aby bryskně opouštěli svá křesla.

Miladu Emmerovou ta střetová nepříjemnost dostihla v choulostivém čase - v den, kdy ji prezident oficiálně jmenoval do funkce. V tom vidím ten největší problém: že se veřejnost věc dověděla až v tento den, a nikoliv od samotné ministryně.

Nedělá mi přitom potíž uvěřit jejímu slibu, že nebude firmu, kde pracuje její syn, nikdy zvýhodňovat. Klidně bych vzal jed na to, že v téhle choulostivé osobní situaci se bude při vydávání vyhlášek skutečně přímo puntičkářsky řídit pouze doporučeními expertů, a nijak jinak a nikdy jinak. Je dokonce pravděpodobné, že firma Zentiva, v níž Jiří Emmer působí, se proti své vůli teď kvůli všemu dostane pod mimořádný drobnohled, až jí to bude nepříjemné.

Jenže na druhou stranu je legitimní i obava ostatních farmaceutických firem, že čísi rodinný příslušník působící u konkurence by mohl být významně zvýhodněn takříkajíc už z podstaty své existence: odběratelé léků budou vědět, že zrovna v této a ne jiné firmě pracuje syn šéfky resortu. Ovlivní to jejich výběr dodavatele, či neovlivní? A při rodinné večeři může třeba bezděčně padnout informace koncepčního charakteru, cosi o chystané lékové politice ministerstva, něco, o čem konkurenti zatím vědět nebudou...

Paní Emmerovou z ničeho nečestného skutečně nepodezřívám. Přesto se divím, že o téhle situaci a možných důsledcích neinformovala předem premiéra a vedení své politické strany. Ti všichni měli právo tohle riziko znát. A také veřejnost - aspoň v okamžiku oficiální nominace nové ministryně. Soudím, že to bude jeden z klacků, kterými v nejméně vhodný čas začnou političtí soupeři mydlit sociální demokracii po hlavě.

PRÁVO 5. srpna