Přesněji řečeno, hlavním nebezpečím i pro Grosse je menšinová skupina sociálnědemokratických politiků, kteří z různých důvodů zpochybňují - a občas sabotují - rozhodnutí, na kterých se shodne většina strany. Tito politici jsou občas nazýváni "zemanovci", občas se jim říká "levé křídlo" ČSSD, jindy jsou dokonce označováni za kryptokomunisty (či pátou kolonu KSČM uvnitř ČSSD). Někdy se mluví o pohrobcích opoziční smlouvy, kteří mají vlastní klientelské zájmy.

Ne všechny tyto charakteristiky se vztahují na stejné politiky. Někteří "levičáci" v ČSSD například nepatří nezbytně k nejhorlivějším podporovatelům Miloše Zemana a pravdou je i opak. Skutečností ovšem je, že z hlediska vnitřní soudržnosti strany tito politici reprezentují pro ČSSD velký problém a mají už na svědomí pád Vladimíra Špidly. Špidla byl špatným komunikátorem, neovládal technologii moci, a do vysoké stranické politiky se tak nikdy příliš nehodil. Bylo by ale chybné přičítat prudký pokles popularity ČSSD jen jemu. Ten byl nevyhnutelný v situaci, kdy jakékoli zásadnější rozhodnutí vlády bylo zpochybňováno rebely v ČSSD. Ti vytvořili obraz rozhádané strany, která je ve stavu permanentní vnitřní války.

Popularita strany dramaticky poklesla nejen proto, že Špidla nedokázal veřejnosti vždy vysvětlit smysl svých reforem a prodávat úspěchy vlády, ale - a to především - i kvůli neustálému praní špinavého stranického prádla na veřejnosti.

Když ČSSD logicky neuspěla v evropských volbách, vnitrostranická panika se obrátila především proti Špidlovi. Ten přitom při nejtěsnější možné většině, kterou jeho vláda ve Sněmovně disponovala, nikdy neměl účinné nástroje, kterými by se mohl se stranickými sabotéry vypořádat. Stanislav Gross je nyní ve stejné situaci.

Gross je sice obratnějším politikem, ale i on už nyní musí čelit podobným útokům ze strany "rebelů", kterým čelil Špidla. Přitom možný vzestup popularity ČSSD před příštími volbami závisí především na schopnosti vlády i ČSSD vystupovat jednotně, protože to je základní předpoklad pro úspěšné prodávání vládních kroků veřejnosti. Jinými slovy: ani velmi zdatný komunikátor, jakým je Gross, neuspěje, pokud kroky jeho vlády budou neustále zpochybňovány zevnitř jeho strany.

Ani Gross přitom nemůže snadno tuto poměrně malou skupinu v ČSSD, řečeno lidově, "vyřídit", protože jeden nebo dva vzbouřenci mohou položit jeho vládu. Měl by ale na rozdíl od Špidly těmto neloajálním politikům jasně naznačit, co je čeká, pokud zapříčiní pád jeho vlády, nebo budou mít na svědomí drtivou prohru ČSSD v příštích volbách.

Jestliže totiž tato politická menšina nepřestane rozvracet ČSSD, jedinou Grossovou šancí na vlastní politické přežití a obnovu silného postavení ČSSD je těchto politiků se zbavit.

Gross a jeho lidé by tedy již teď měli pracovat na tom, aby se v případě předčasných nebo řádných voleb tito politici znovu neobjevili na kandidátkách ČSSD a byli odesláni buď do politického důchodu nebo do KSČM, kam někteří patří. Bez takového radikálního vnitřního "úklidu" nečeká v příštích letech ČSSD nic dobrého.

Autor je politolog

PRÁVO 4. srpna 2004