Byla to závažná slova, na něž znepokojené Polsko čekalo. Mají však širší dosah: vztahují se i na Českou republiku a jsou signálem do zahraničí vůbec, i když věty z Varšavy byly určeny také dovnitř Německa.

Nesou pečeť Schröderovy odvahy stavět se jednoznačně ke stínům, jež opakovaně doléhají na vztahy s Polskem, ale i s Českem - totiž k restitučním nárokům, jež odsunutí Němci vznášejí na majetek, o nějž přišli, případně na finanční odškodnění za něj. Kancléř tyto požadavky odmítl tak jasně, že neponechal prostor k pochybnostem.

Od kancléře je takový postoj tlumočený důrazně při sledované zahraniční příležitosti odvážný navíc i vzhledem k současné situaci na německé politické scéně: křesťanskými stranami vedená opozice ovládá totiž většinu spolkových zemí, blokuje přijetí některých reforem a hrozí předčasnými volbami. Kancléř přes to od kroků ke smíření s východními sousedy neustoupil - je to jeden ze zásadních cílů jeho vlády už od podzimu 1998, kdy nastoupil do úřadu.

Při svém nedělním vystoupení navíc znovu připomněl, že to bylo Německo, kdo zavinil a rozpoutal válku, mezi jejíž první oběti patřilo Polsko. Poláci jeho přístup ocenili už tím, že ho jako prvního německého kancléře pozvali k oslavám Varšavského povstání. Tím zároveň připomněli Schröderovu iniciativu k odškodnění nuceně nasazených za války v Německu a úlohu, kterou sehrál při rozšíření Evropské unie na východ.

Na rozdíl od svého předchůdce Helmuta Kohla, který si při podpisu česko-německé deklarace neodpustil vůči překvapené Praze varovně zdvižený prst se slovy "majetkové otázky zůstávají otevřené," respektuje Schröder souvislost mezi příčinou a následkem, a požadavky funkcionářů landsmanšaftů odmítá jako nepatřičné. Ač sám deklaraci nepodepsal, řídí se jejím duchem a snaží se chránit vzájemné vztahy před různými ozvěnami problémů z minulosti, s nimiž se v Německu ozývají různé zájmové skupiny.

Ani Schröder však není pochopitelně všemocný. I jeho vláda vleče s sebou olověnou kouli v podobě jedné letité neměnnosti zažité v německé zahraniční politice, která označuje poválečný odsun Němců za akt porušující mezinárodní právo.

Spolková republika se prostě s odsunem nikdy nesmířila, za porušení práva ho považovala důsledně a vždy, a to i přes to, že Postupimská konference vítězných velmocí v srpnu 1945 transfer schválila. Údajná protiprávnost se také po desetiletí zdůrazňuje v německých dokumentech - což se děje i proto, aby odsunutí vůči vládě nemohli vznést případné další nároky poté, kdy všichni byli částečně odškodněni ze zákona (tzv . Lastenaugleichgesetz). Ovšem spolky odsunutých z údajné protiprávnosti odsunu dodnes odvozují právo každého jednotlivce požadovat zpět svůj po válce konfiskovaný majetek.

Využívá toho pochopitelně také Svaz vyhnanců, jehož šéfka Erika Steinbachová to kancléři hned včera v televizi ZDF předhodila: prohlásila, že vláda může uklidnit Polsko jednoduše tím, že přijme zákon, který majetkové nároky zruší, a sama převezme odpovědnost za jejich splnění. "Chce-li Poláky skutečně zbavit strachu z odškodnění, musel by přijít s nabídkou, že Spolková republika odškodnění vyplatí sama", dodala. A pak ještě s vážnou tváří prohlásila, že odsunutým vůbec nejde o majetek, ale jen o "gesto porozumění". Tím má prý být i centrum proti vyhánění v Berlíně, které německá vláda odmítá, ale vzhledem k tomu, že jde o "soukromou iniciativu", nemůže jeho vzniku zabránit.

Váhu Schröderových slov ve Varšavě ale všechny repliky Steinbachové pochopitelně nesníží: kancléř učinil další důležitý krok k usmíření dvou bývalých nepřátel. Posunul vztahy do bodu, který nemůže bez následků pominout žádný budoucí německý kabinet, byť by třeba i byl nakloněn požadavkům odsunutých. Toho si je nepochybně vědoma při kalkulování budoucnosti i dnešní německá opozice.

PRÁVO 3. srpna 2004