Podstoupil operaci a na dialýze byl půl roku. Jednou v noci mu zazvonil telefon a v sedm ráno už ho vezli na sál, kde mu transplantovali zdravou ledvinu od mrtvého dárce. Za týden ho propustili do domácí péče. Rekonvalescence proběhla prý taky v klidu. Než jeho manželka doplní, že za měsíc dostal infarkt.

Při pátrání po genetických dispozicích až lékaři zjistili, že otec Jiřího Hudíka zemřel na selhání ledvin a jeho dva synové toto rodinné břemeno též podědili. Vše začalo v květnu roku 2012.

Dieta nepomohla

„Praskl mi vřed, vyštípli mi ho a za týden jsem byl z nemocnice pryč. Jenomže jak mi dělali testy krve, přišli na to, že mi selhávají ledviny a budu muset na dialýzu. Držel jsem dietu, ale za rok jsem stejně musel na operaci. Ale to jsem se v podstatě jen v nemocnici vyspal a pak chodil do centra Na Bulovku obden,“ vzpomíná Jiří Hudík.

„Chodil jsem vždy na půl šestou večer, byl jsem tam do jedenácti a koukal na televizi. To máte jedno, jestli koukáte doma, nebo kde. Popravdě jsem nepočítal s tím, že ledvinu dostanu. Už jsem starý, za minulého režimu neměli šanci ani ti po padesátce,“ dodal.

„Nakonec jsem to vzal tak, že budu chodit na dialýzu, dokud tady budu,“ svěřil se Právu senior, který se v centru B. Braun v areálu pražské Nemocnice Na Bulovce potkával s mladými i staršími, kteří na ledvinu čekali tři, čtyři roky. Jenomže po půl roce se mu rozdrnčel telefon.

„Byl to velký šok, zavolají vám v sobotu ve dvě v noci, že pro vás mají ledvinu. Tak jsem se rychle zabalil a jel do Ikemu. V sedm ráno už mě vezli na sál. Pustili mě po dvanácti dnech a bylo hotovo. To, že mám třetí ledvinu, vůbec nevím. Necítím žádné cizí těleso ani nic nepříjemného. Jediné co, tak po těch lécích, které budu jíst doživotně, je, že mám strašný hlad,“ směje se pan Hudík.

„Vlastní ledviny, i když nedostatečně funkční, se při transplantaci ledviny v těle ponechávají. A to v naprosté většině případů. Transplantovaná ledvina se umísťuje do úplně jiných míst, než jsou původní ledviny. Pokud se některá z vlastních ledvin odstraňuje, pak je to nejčastěji z důvodu velkého množství cyst, takto změněná ledvina může tlačit na orgány v břišní dutině nebo je riziko, že může být zdrojem opakovaných závažných infekcí,“ vysvětlil vedoucí lékař střediska Vladimír Vojanec.

Při vyprávění svého příběhu bývalý automechanik úplně zapomněl zmínit, že vlastně měsíc od operace dostal infarkt. „Dneska je infarkt sranda. A prý se to po tak těžké operaci u lidí jako jsem já, může stát. Ale o nic nešlo, za týden už jsem jezdil na kole,“ hýří optimismem Jiří Hudík.

V ohrožení jsou i synové

To, že selhání ledvin, podědil po svém otci, si prý ani neuvědomil. A opět poukazuje na pozitivní přínos uplynulých událostí. „Naši dva synové jsou nyní víc pod dohledem lékařů. Musí také dodržovat dietu a budou hlídáni. Nicméně vědí o tom včas a zdaleka na tom nejsou tak, aby museli na dialýzu a čekali na dárce,“ uzavírá důchodce z Prahy.

Podle Martina Kunceka, ředitele nového dialyzačního střediska B. Braun Dialog v pražské Bulovce, kam pan Hudík dochází na kontroly, je radost pracovat s takovými pacienty.

„Optimismus je k nezaplacení, zvláště když nedokážete nemocným říct, kdy jim pomůžete, kdy dostanou nový orgán. Snažíme se jim maximálně zpříjemnit to období před i po transplantaci, ať už jde o prostředí, lékaře a péči. Pan Hudík se dočkal orgánu od dárce poměrně brzy, je pravda, že jiní mohou čekat na schodu s mrtvým dárcem i mnoho let. Proto se snažíme o osvětu, pokud jde o transplantace orgánů od živých dárců,“ řekl Právu Kuncek.

Podle něj může jít o příbuzného, ale i kamaráda, se kterým se shodnou v požadovaných parametrech.

„Kritéria výběru jsou přísná, nicméně je to pak cesta jisté a brzké transplantace. A dárci se nemají čeho obávat. Jedna zdravá ledvina veškeré úkoly dobře zastane. Krom operačního zákroku není dárce ničím ohrožen. Naopak dlouholeté testy ukázaly, že se dárci, díky péči a dlouhodobé pozornosti lékařů, dožívají vyššího věku než ti, kteří žádný orgán nedarovali,“ dodal ředitel dialyzačního střediska.

Nicméně v Česku ledviny od živého dárce dostane mezi 500 transplantovanými asi jen 50 příjemců. „Máme v tomto ohledu ještě oproti západní Evropě co dohánět. Pro hovoří jasně statistiky nejen dárců, ale i příjemců. Od živého pacienta je životnost transplantovaného štěpu dvakrát delší, hovořím tady zhruba o 11leté životnosti od mrtvého dárce, ku 20 letům od živého,“ upřesnil ředitel dialyzačního střediska.