Až dosud se před volbou prezidenta kandidáti členům Parlamentu sami nedoporučovali a bylo to dobře. Trapnou exhibici republikánských poslanců v lednu 1993 o Václavu Havlovi z této tradice vylučuji. Osobně neshledávám žádný důvod ke změně této ústavní zvyklosti. Lze považovat za chybu, že volební řád Sněmovny nemá přesná ustanovení a že se tak otevírají možnosti k navrhování odchylných postupů, jež úrovni této procedury neprospívají.

Zcela stačí, když předseda Sněmovny, který volbu řídí, seznámí poslance a senátory se zprávou volební komise o tom, kdo byl navržen jako kandidát, a ti po rozhodnutí o způsobu volby přistoupí k vlastní volbě.

Nevím, k čemu má sloužit "řečnické cvičení" kandidátů. Představa, že by snad některý z nich měl svým vystoupením zapůsobit na přítomné členy Parlamentu, aby mu dali hlas, se mi jeví naivní. Pokud by se snad někdo z nich takto opravdu rozhodoval, prokázal by jen, že je v Parlamentu omylem.

Poslanci a senátoři musí mít předem ujasněny své představy, koho budou volit, a to na základě jednání svých stranických grémií, klubů i svých vlastních znalostí kandidátů a třeba i osobních zkušeností. Musí tak vědět, jaké jsou jejich kvality a předpoklady. Na tomto dlouhodobě vytvářeném úsudku nemůže přece momentální rétorický výkon, třeba i brilantní, nic změnit.

Pokud se poslanci a senátoři rozhodnou dát kandidátům slovo, bude to zbytečná komplikace procedur, které k jejich důstojnosti nepřispějí, spíše jí zneváží. Proto by tento návrh, pokud jej volební komise předloží, neměli přijmout.