Když nereagovali, jednoho z nich překročil, aniž se ho dotkl. Tu jeden z nich vyskočil a s výkřikem Viděls toho negra? kopl vší silou Afričana do zad. Jan Jařab se slovně i chycením za ruku pokusil útočníkovi zabránit v dalším násilí. To už dojeli na nástupiště, odkud konflikt pozorovalo několik desítek lidí, z toho asi dvacet mužů, mnozí fyzicky zdatnějších než Jařab. Oba mladíci se na Jařaba vrhli, kopali ho do nohou a bili pěstmi do hlavy. Napadený většinu ran odrážel aktovkou.

Útok byl krátký, jeden mladík začal pronásledovat černocha, který utekl. Z přihlížejících nezasáhl nikdo. Útočníci nastoupili do vlaku metra, a když Jařab hlasitě volal policii a vyzýval občany, aby mladíkům nedovolili odjet, křičeli: Nás že by měli zadržet? To ty, svině, jsi bránil negra! A s vítězným pocitem, že veřejnost je na jejich straně, odjeli. Strážník městské policie nahoře, kam Jařab eskalátorem vyjel, nedal pokyn k zadržení útočníků při jejich výstupu z metra, a odmítl Jařabovu žádost, aby přivolal policisty ČR. Ať si sám dojde do Krakovské ulice!

Dva svědci vyjeli za Jařabem nahoru, jeden šel s ním na policejní služebnu, kde rasistický útok oznámili. Následky měl Jan Jařab jen mírné, zraněn naštěstí nebyl. Událost vyvolává mnoho otázek. Skinheadi nebo jiní neonacisté (tito dva byli jen nakrátko ostříhaní a vymódění spíše jako stoupenci Ku-klux-klanu ) na Romy, Židy či černochy a na jejich zastánce často útočí, a někdy i fyzicky. Takových útočníků je ale málo, a stát za rasistické útoky stíhá, nebo se o to aspoň snaží. Řádění neonacistů je zneklidňující, znepokojivější je však společenský kontext - jak to, že se na obranu Afričana postavil jen Jan Jařab? A proč mu nikdo z desítek přihlížejících nepřišel na pomoc? Proč nikdo nevydal ani hlásku?

Pouhým křikem by museli útočníky přinejmenším znejistit, možná odradit! Občanská nestatečnost, nechuť do něčeho se zaplést, není specifickým rysem české společnosti. Nás to na rozdíl od lidí v západních zemích to ale ještě zaráží, byli jsme zvyklejší na solidárnější, kolektivističtější společenskou atmosféru. Žehráme nejen na tunelářskou privatizaci majetků, ale i na privatizaci duší. O léku - rozvoji občanské společnosti a výchově k ní - se diskutuje málo.

Tu se ale klade otázka, nakolik byla zdrženlivost přihlížejících způsobena právě tím, že šlo o černocha, kterého všichni viděli. Cizinci s odlišným vzhledem a Romové i různí cizinci by mohli vyprávět o stovkách situací, kdy je skini, ale i "slušní občané" bez protestů přihlížejících ponižovali, a také o fyzických útocích. Není-li to konflikt rasistický, lidé přece jen přijdou na pomoc nebo ji aspoň přivolají. Proč nepomohl strážník u turniketů? Byl nečinný proto, že šlo o černocha?

Oběti, nezávislí aktivisté, ale i státní zástupci a soudy si často stěžují, že policie řádně nezajišťuje stopy a důkazy trestného činu s rasistickým podtextem. Naposledy v případu odsouzeného za vraždu Roma Oty Absolona ve Svitavách. Z cizího, neznámého, jde strach, řecky xenofobie. Tu pociťujeme všichni. Lze ji překonat jen stykem s cizinci a větší dávkou humanistického vzdělání, výchovou k lidským právům. Ani xenofobie není znakem pouze české společnosti, existuje všude na světě. K udržování přetrvávajícího rozdílu mezi xenofobií české společnosti a postupným překonáváním strachu z cizího u jiných evropských národů ale přispívá u nás mnoho faktorů.

Mezi ty historické patří stále nezpracovaná válečná i poválečná historie a důsledky rozdělení federálního státu. Obávám se ale, že ani obranná pozice proti federalistickým tendencím EU za současného bušení se v prsa národních zájmů (rozuměj etnicky českých zájmů) nemůže přispět k žádoucímu obratu české společnosti k multikulturalitě a k rozšíření myšlenky, že lidé různých etnik mají žít spolu.

PRÁVO 7. března 2003