Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy v Kongresové ulici je jedním z míst, kde se sestavuje policejní identikit. V útulné malé kanceláři sedají na židli u počítače nejčastěji oběti trestných činů, svědci, i zločinci, kteří mají usvědčit kumpány nebo zadavatele vraždy.

„Slovní kontakt navážu s dotyčným člověkem, už když si ho jdu vyzvednout na recepci. Než přijdeme do kanceláře, začnu se ho nenápadně ptát, aby pak neměl strach, že si nic nepamatuje,“ říká policejní sestavovatelka identikitu, která se této profesi věnuje již dvaadvacet let a přeje si zůstat v anonymitě.

Sestavovatelka identikitu ovládá systém pomocí optického pera a tabletu. Speciální počítačový program má osm antropologických typů, které se dále rozčleňují na určité podoby. Dokáže zhotovit, jestli je člověk hubený, má vystouplé lícní kosti, má dvě brady, vypadá staře, je světlý typ, zvládne sestavit i Asiaty, nebo černochy, jejichž rysy jsou od těch evropských odlišné.

Sestavení známého člověka ztroskotalo

Od pražské policejní mluvčí Ivety Martínkové jsem dostala za úkol sestavit portrét jejího kolegy policejního mluvčího Tomáše Hulana, se kterým několik let přicházím pracovně do kontaktu. Postupně tedy zasazuji do obličeje nos, ústa, oči a vlasy.

„Portrét vytváříme přibližně tři čtvrtě hodiny, déle ani nedovolím, lidé si totiž pak začnou na obrázek zvykat a všechno se jim buď líbí, nebo naopak nelíbí. Začínají být celí popletení a vyčerpaní,“ říká sestavovatelka.

A právě na tento případ jsem doplatila. V hlavě máte utkvělou určitou představu, jak člověk, kterého znáte, nebo potkáváte delší dobu, vypadá. Poté, co se před vámi otevře systém s několika podobami, stovkami tvarů úst, očí a nosů, se váš reálný obraz ale začne pomalu rozplývat. Po téměř hodinovém sestavování podoby uvěříte, že osoba na portrétu tak skutečně vypadá.

Muže na výsledném identikitu nepoznali ani jeho kolegové, a po hodinovém prozření jsem portrétu nevěřila už ani já. Výtvor nebyl vůbec identický.

„Dobře si vryje do paměti detaily obličeje, případně oblečení, člověk, kterého sestavená osoba ohrozila na životě, udělala mu něco ošklivého. U člověka, kterého běžně vídáte, nemáte důvod si detaily zapamatovat,“ vysvětluje policejní expertka.

Obličej, který na počítači vznikne, není skutečnou fotografií pachatele. Podle expertky ve většině případů odpovídá realitě z osmdesáti procent. Přitom za úspěšný portrét lze považovat alespoň čtyřicet procent reálné podoby.