Článek
Pozemky a budovy vlastnil před válkou spolek Židovský dům v Brně. Za okupace majetky zabralo nacistické Německo, v roce 1948 ale vlastnické právo přešlo podle Benešových dekretů zpět na židovský spolek. Ten majetek v roce 1950 prodal za půl miliónu korun státu, který zde následně zřídil výcvikové centrum.
Když v roce 2000 začal platit zákon o zmírnění křivd způsobených holokaustem, Židovská obec Brno se začala majetku domáhat zpět s tím, že sice majetek dostala po válce zpět, ale poté o něj protiprávně přišla za komunistického režimu.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Za pravdu jí dal i Nejvyšší soud (NS), který rozhodl, že zákon, ač hovoří o křivdách holokaustu, lze vztáhnout i na padesátá léta.
Ústavní soud proti
Proti takovému postupu se ale jasně postavil ÚS. „Tento zákon nelze v posuzovaném případě vůbec aplikovat. Vůlí zákonodárce bylo zmírnění některých křivd, které vznikly v období od 29. září 1938 do 8. května 1945. Je očividné, že těmto podmínkám nemůže vyhovovat „křivda“, k níž mělo dojít smlouvou uzavřenou v roce 1950, na jejímž základě se prodávající straně dostalo peněžní protihodnoty. Toto pozbytí majetku nemá žádnou souvislost s holokaustem,“ vysvětlila verdikt mluvčí soudu Miroslava Sedláčková.
Senát v čele se soudcem zpravodajem Janem Musilem také kritizoval postup NS, který se sám pustil do rozšíření působnosti zákona.
„NS vybočil z mezí ústavnosti též závěrem, že k uzavření kupní smlouvy došlo v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek, ke kterému dospěl bez důkazů. Stejně tak neobstojí argument, že kupní cena byla za necelé dva roky fakticky znehodnocena měnovou reformou. S takovou interpretací pojmu 'nápadně nevýhodných podmínek', které navíc nastaly ex post a které se vztahovaly na veškeré obyvatelstvo, ÚS nesouhlasí,“ dodal Musil.